od Waltera Hansena
Dva velcí učitelé přátelství, svatý Augustin a C.S. Lewis, se bez výhrad věnovali svým přátelům. Proč tedy Lewis v knize „Čtyři lásky“ odstřelil Augustinův pohled na přátelství?
„Svatý Augustin popisuje slovy, která dodnes dokáží vehnat slzy do očí, opuštěnost, do níž ho uvrhla smrt jeho přítele Nebridia (Vyznání IV, 4.),“ napsal Lewis. „Pak z toho vyvozuje ponaučení. Říká, že to je důsledek toho, když člověk odevzdá své srdce něčemu jinému než Bohu. Všechny lidské bytosti pomíjejí. Nedovol, aby tvé štěstí záviselo na něčem, co můžeš ztratit. Má-li být láska požehnáním, a ne utrpením, musí být pro jediného Milovaného, který nikdy nepomine.
„Tato pasáž z Vyznání není ani tak součástí křesťanství svatého Augustina, jako spíše pozůstatkem vznešené pohanské filozofie, v níž vyrůstal. Má blíže ke stoické ‚apatii‘ nebo novoplatónskému mysticismu než k charitě. Následujeme Toho, který plakal nad Jeruzalémem a u Lazarova hrobu, a přestože všechny miloval, měl jednoho učedníka, kterého ve zvláštním smyslu „miloval“. Svatý Pavel má u nás vyšší autoritu než svatý Augustin – svatý Pavel, který nedává najevo žádné znamení, že by netrpěl jako člověk, a žádný pocit, že by neměl tak trpět, kdyby Epafrodit zemřel (Flp II,27).“
Všude jinde se Lewis odvolává na Augustina jako na uznávanou autoritu. Později v téže kapitole ve „Čtyřech láskách“ s uznáním cituje: „‚Stvořil jsi nás pro sebe,‘ řekl svatý Augustin, ‚a naše srdce nemá klid, dokud nepřijde k tobě'“. Lewis odmítl názor svatého Augustina s nechutí a řekl: „Činím tak s rozechvěním, neboť jsem se s ním setkal na stránkách velkého světce a velkého myslitele, vůči němuž jsou mé vlastní radostné dluhy nevyčíslitelné.“ Sv.
Podobně se zdráhám zpochybňovat Lewise, svého oblíbeného autora. Od doby, kdy jsem v sedmdesátých letech poprvé četl „Čtyři lásky“, jsem přijal a citoval to, co Lewis řekl o Augustinovi. Nedávné studium mě však přimělo prozkoumat platnost Lewisova líčení Augustinovy „kocoviny“. Nyní jsem dospěl k závěru, že se mýlil, pokud jde o Augustinův pohled na přátelství. Lewis se mohl na Augustina spolehnout jako na velkého spojence, který by posílil jeho esej o přátelské lásce. S rozechvěním nabízím Lewisovi opravu kvůli nejvyšší hodnotě toho, co oba učí o přátelské lásce.
Lewis se ve svém odkazu na Nebridia dopustil drobné chyby. Smrt nejmenovaného přítele, nikoli Nebridia, způsobila Augustinovi zármutek. Nebridius (krátce zmíněný ve Vyznáních IV, 3) byl s Augustinem mnohem později po jeho obrácení (Vyznání IX, 3).
Jeho hlavní chybou je zkreslení Augustina, když říká, že učil, že nesmíme dát své srdce ničemu jinému než Bohu, protože lidé pomíjejí. Co Augustin skutečně říká o přátelství?
„Mou největší útěchou a úlevou je útěcha přátel,“ napsal Augustin. „Přátelství má radosti, které uchvacují mé srdce – kouzlo společných rozhovorů a smíchu a laskavého ustupování přáním toho druhého, společné čtení elegantně napsaných knih, sdílení vtipů a radost ze vzájemného uctívání. Pokud spolu občas nesouhlasíme, je to bez zlého úmyslu, jako by člověk nesouhlasil sám se sebou, a vzácné příležitosti ke sporu dodávají koření naší mnohem častější shodě. Učíme se a učíme jeden od druhého, smutně postrádáme nepřítomné a rádi je vítáme, když se vrátí domů. Taková znamení přátelství vyvěrají ze srdcí přátel, kteří milují a vědí, že jsou milováni na oplátku, znamení, která lze vyčíst z úsměvů, slov, pohledů a tisíců laskavých gest. Jsou to jiskry, které zažehnou plamen, jenž roztaví naše srdce a nerozlučně je spojí v jedno.“
To zní jako odstavec o „těch zlatých sezeních“ přátelství, která Lewis popisuje ve „Čtyřech láskách“. Ve skutečnosti tento názor vyjádřil Augustin po ztrátě svého nejmenovaného přítele. „To je to, čeho si v přátelství vážíme. … Proto oplakáváme jejich smrt, která nás zahaluje do smutku a radost mění v hořkost, takže srdce je zalito slzami a život se stává živou smrtí, protože přítel je ztracen.“
Augustina říká: „Jestliže tě věci tohoto světa těší, chval za ně Boha, ale odvrať od nich svou lásku a věnuj ji jejich Stvořiteli, aby ses mu ve věcech, které těší, neznelíbil. Jestliže tě těší duše, miluj je v Bohu, protože i ony jsou křehké a obstojí jen tehdy, když k němu přilnou.“
Příběh Augustinovy lásky k příteli, který zemřel, je důrazným varováním před ničivým obratem přátelské lásky, která není soustředěna v Boží lásce. Ve svých dvaceti letech, deset let před svým obrácením, Augustin odvedl svého přítele od víry k manichejské filozofii. Když byl tento přítel nemocný a zdálo se, že zemře, jeho rodina ho nechala pokřtít. Augustin ho navštívil a dělal si z toho legraci v domnění, že se přidá. Přítel ho však upozornil, že pokud chce být Augustin jeho přítelem, musí se přestat vysmívat jeho víře. Augustin v šoku odešel a jeho přítel zemřel. O dvacet let později si Augustin uvědomil, že Bůh zachránil jeho přítele před ničivou přátelskou láskou, která ho mohla zkazit a vést k tomu, aby podruhé odmítl svou víru.
Augustin se naučil a učil, že naše láska k Bohu musí uspořádat všechny naše lásky. Pokud odmítneme Boží lásku a nahradíme Boží lásku láskou přátelskou, ochudíme a nakonec zničíme lásku přátelskou. Teprve když na prvním místě milujeme Boha, můžeme pak skutečně milovat své přátele v Bohu.
Hned po odmítnutí Augustinova pohledu na přátelství napsal Lewis emotivní pasáž o děsivém důsledku uzavření svého srdce, abychom se vyhnuli ceně zranitelnosti v přátelské lásce.
„Není úniku po linii, kterou navrhuje svatý Augustin. Ani po žádné jiné linii. Neexistuje žádná bezpečná investice. Milovat vůbec znamená být zranitelný. Miluj cokoli a tvé srdce bude jistě zkrouceno a možná i zlomeno. Chceš-li mít jistotu, že si ho zachováš neporušené, nesmíš své srdce dát nikomu, ani zvířeti. Pečlivě ho obalte koníčky a drobným přepychem, vyhněte se všem nástrahám, bezpečně ho zamkněte do rakve či rakvičky svého sobectví. Ale v té rakvi – bezpečné, temné, nehybné, bez vzduchu – se změní. Nerozbije se; stane se nerozbitným, neproniknutelným, nenapravitelným. Alternativou tragédie, nebo alespoň rizika tragédie, je zatracení. Jediným místem mimo nebe, kde můžete být v naprostém bezpečí před všemi nebezpečími a peripetiemi lásky, je peklo.“
Toto důrazné varování mě dojímá, ale Lewis nás klame, když naznačuje, že následování Augustinova učení vytváří „nezlomná, neproniknutelná, nenapravitelná“ srdce. Augustinovy homilie na první list Janův jsou plné silného učení o tom, že láska k Bohu nade vše nás povede k tomu, abychom své srdce rozdávali v lásce k přátelům.
„Má-li někdo statky světa a vidí svého bratra trpět hladem a uzavře před ním své srdce, jak v něm může zůstat Boží láska? Podívejte se, kde začíná láska. Pokud ještě nejsi schopen zemřít za svou sestru nebo bratra, buď schopen mu nyní dát něco ze svého majetku. Ať láska nyní podnítí tvé srdce k činu, ale ne proto, abys dělal to, co děláš na odiv, ale z vnitřního bohatství soucitu a myslel jen na svého bližního, který je v nouzi. Nemůžeš-li dát to, co máš k dispozici, pro svou sestru nebo bratra, jsi schopen za někoho položit svůj život?“.
Studium Augustinových vztahů s jeho blízkými přáteli ukazuje, že svým přátelům dával své srdce a svůj život. Tato pasáž z Božího města odráží Augustinovu zralou reflexi utrpení hlubokého zármutku při ztrátě přítele.
„Vždyť když nás jejich život těšil útěchou přátelství, jak by se mohlo stát, že by nám jejich smrt nepřinesla smutek? Kdo takový smutek zakazuje, musí zakázat, pokud může, všechny přátelské rozhovory; musí zakázat nebo vyhnat veškerou vzájemnou náklonnost; musí s bezcitnou divokostí zpřetrhat pouta všech lidských vztahů; nebo musí stanovit, že se mají používat jen tak, aby z nich duše neměla žádné potěšení. Je-li to však naprosto nemožné, jak by se mohlo stát, že by nám smrt člověka, jehož život byl pro nás sladký, nezhořkla? Proto se zármutek srdce, které není nelidské, podobá ráně nebo vředu, k jehož zahojení nabízíme svá laskavá slova útěchy.“
PLATONICKÁ KOCOVINA?
Říká, že Augustinův mylný pohled na lásku vznikl z jeho platónské kocoviny, a Lewis nám radí, abychom se místo toho obrátili k Pavlovi, abychom poznali podstatu pravé lásky.
Ale Augustin viděl významný nedostatek platonismu. „Jak jsem mohl očekávat, že mě platonické knihy někdy naučí lásce?“ „Jak jsem mohl očekávat, že mě platonické knihy někdy naučí lásce. Když se obrátil k učení apoštola Pavla, našel to, co platonismu chybělo. „Proto jsem se dychtivě chopil úctyhodných spisů inspirovaných tvým svatým Duchem, zejména spisů apoštola Pavla.“
Augustin důrazně tvrdil, že se z platonismu vymanil. „Na jejich stránkách není poselství pravé Boží lásky. Nezmiňují se o slzách vyznání ani o oběti, kterou nikdy nepohrdneš, o zlomeném duchu, o srdci pokořeném a zkroušeném, nemluví o spáse tvého lidu, o městě ozdobeném jako nevěsta, o předtuše tvého Ducha ani o kalichu našeho vykoupení. Nikdo v nich nezpívá. Žádný odpočinek nemá má duše než v Božích rukou, k němu hledám vysvobození. V nich nikdo nenaslouchá hlasu, který říká: Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete. Pohrdají jeho učením, protože je mírný a pokorného srdce. Vždyť jsi to všechno skryl před moudrými a zjevil jsi to malým dětem“.
NEBEZPEČÍ PŘÁTELSTVÍ
Augustin i Lewis varovali, že přátelská láska může vést špatným směrem.
Augustin ve svých Vyznáních vzpomíná, jak se svými přáteli ukradl sousedovi obrovské množství hrušek kvůli potěšení z toho, že dělají něco zakázaného, a ne proto, že by měli hlad. Později si uvědomil, že ho k tomu vedla především touha získat si úctu ostatních lidí. Lásku k přátelství musí řídit vyšší láska. „I přátelství mezi lidmi je rozkošný svazek, který spojuje mnoho duší v jednu. Všechny tyto a jim podobné věci mohou být příležitostí ke hříchu, protože ačkoli jsou dobré, patří k nejnižšímu řádu dobra, a pokud se jimi příliš necháme zlákat, opustíme ty vyšší a lepší věci, tvou pravdu, tvůj zákon a tebe samotného, Pane, náš Bože. Vždyť i tyto pozemské věci mohou přinášet radost, i když ne takovou, jakou může přinášet můj Bůh, který je všechny stvořil.“
V knize „Čtyři lásky“ nás Lewis také varuje před přátelskou láskou. „Ale nebezpečí jsou naprosto reálná. Přátelství (jak viděli staří) může být školou ctnosti; ale také (jak neviděli) školou neřesti. Je ambivalentní. Dělá dobré lidi lepšími a špatné horšími.“
Augustinův příběh o krádeži hrušek, aby získal uznání svých přátel, je dokonalou ilustrací Lewisova varování, že přátelství může být školou neřesti.
Rozhovor o zkaženém přátelství
Lewis si uvědomoval bolestnou nutnost postavit se proti příteli, který se odvrací od Boha, ne ze strachu, že nám ublíží, nebo z osobní zášti, ale proto, že musíme milovat Boha nade vše. „V krajním případě tedy musíme odmítnout nebo diskvalifikovat své nejbližší, když se postaví mezi nás a naši poslušnost Bohu. Nebesa vědí, že jim to bude připadat dostatečně jako nenávist. Nesmíme jednat na základě lítosti, kterou cítíme; musíme být slepí k slzám a hluší k prosbám.“
Augustin odhaluje příčinu a bolest porušených přátelství ve svém životě.
„Čím více máme přátel a čím více jsou rozptýleni, tím větší jsou naše obavy, že na ně dopadne nějaká část obrovské masy životních katastrof. … Jsme také zasaženi mnohem bolestnějším strachem, že se jejich přátelství může změnit v proradnost, zlobu a nespravedlnost. A když tyto nepředvídatelné události skutečně nastanou … kdo jiný než člověk, který to zažil, může říci, jakými úzkostmi je srdce rozerváno?“
Oba muži potvrzují, že láska a poslušnost Bohu vyžaduje rozchod s těmi, kdo se obracejí proti Bohu, a oba mluví o bolesti, která z toho vyplývá.
PŘÁTELSTVÍ PROMĚNĚNÉ
Augustin učil, že přátelství v Bohu přetrvá a prohloubí se díky proměňující moci Božího Ducha. „Máš-li zalíbení v duších, miluj je v Bohu, protože i ony jsou křehké a obstojí jen tehdy, když k němu přilnou. Pokud tak nečiní, jdou svou vlastní cestou a jsou ztraceny. Milujte je tedy v něm a přitahujte jich s sebou k němu co nejvíce. Řekněte jim: ‚On je ten, kterého máme milovat. On stvořil svět a zůstává mu nablízku.“
Lewis také učil, že Boží láska proměňuje přirozené lidské lásky. „Tak Bůh, přijatý do lidského srdce, proměňuje nejen lásku k daru, ale i lásku k potřebě; nejen naši lásku k němu, ale i naši vzájemnou lásku k potřebě“. Přirozené lásky musí být proměněny Boží láskou, aby mohly i nadále zůstat čistými, prospěšnými láskami. Božská láska nenahrazuje přirozenou lásku“.
Lewis a Augustin učí v podstatě totéž: Všechny lidské lásky vzkvétají pouze v Božské lásce. Vykupitelský příběh Boží lásky v Kristu poukazuje na pravou míru přátelské lásky zjevené v Kristově životě a smrti. Kristus nás naučil, jak milovat lidi v plné míře spíše vykupitelskou než ničivou láskou.
Doufám, že budeme mít to potěšení připojit se ke zlatým sezením rozhovoru s Augustinem a Lewisem v přítomnosti našeho Přítele a Bratra, Pána Ježíše, naslouchat a učit se ve zlatém Božím městě.