Když mi bylo 16 let, začal jsem být podivně fixovaný na to, abych měl ve škole samé jedničky. Jinak si to neumím vysvětlit. Příznaky obsedantně kompulzivní poruchy jsem měla, co si pamatuji, ale byla jsem tak zvyklá na opakující se myšlenky, které mi kroužily hlavou, že mi to přišlo normální jako mrkání. Jakmile jsem se dostala do stresu, rychle se rozrostly jako houby po dešti a snaha vypořádat se s nimi jedna po druhé se podobala nesmyslné hře na honěnou – pokaždé, když jsem se zbavila jedné nutkavé myšlenky, můj mozek si našel tři nové.
Diagnostikovali mi OCD a depresi a nasadili mi léky. Moje máma to zpočátku brala jako svéráznou volbu životního stylu a přičítala to tomu, že jsem příliš často četl Zvoníka nebo měl na zdi v ložnici slavný obrázek Richeyho Edwardse z Manics.
Poté jsem se doopravdy zbláznil. Do té míry, že nikdo nevěděl, co si se mnou počít. Začal jsem odcházet ze školy, někdy uprostřed vyučování, a měl jsem záchvaty paniky. Začal jsem se ve škole odstřihávat od kamarádů a raději jsem trávil polední přestávky o samotě v knihovně; stálo mě to herkulovské úsilí, abych se osm hodin denně choval jako normální člověk. Vzpomínám si, že jsem si myslela, že mi škola brání v tom, abych se učila tak, jak potřebuji, což mi teď připadá šílené, ale tehdy mi to přišlo naprosto rozumné.
Po noci strávené hysterickým pláčem, zatímco táta uklidňujícím způsobem křičel: „Jde do Carstairs! Musíme ji dát do Carstairsu!“. (skotský Broadmoor, díky, tati), jsem byla umístěna na oddělení čtvrtého stupně, které bylo součástí místní služby pro duševní zdraví dětí a dospívajících (Camhs).
Do nedávna jsem ani nevěděla, že se to tak jmenuje: zní to velmi oficiálně pro něco, co bylo ve skutečnosti záchytnou stanicí pro lidi, o které se nikdo jiný nemohl starat.
Nakonec jsem na toto oddělení chodila dva měsíce denně místo do školy. Nemůžu říct, že by mi to pomohlo, kromě toho, že mi to poskytlo spoustu podivných anekdot. Dřív jsem si myslela, že si vymýšlím, jak špatně na tom moje oddělení je, že mám možná kromě deprese i halucinace, ale teď mám podezření, že ne – po deseti letech se žalostný nedostatek péče o duševně nemocné teenagery často objevuje ve zprávách a v televizi. Cítil jsem se ospravedlněn, když zpráva charitativní organizace Young Minds v loňském roce zjistila, že v rámci služeb Camhs existují velké nedostatky, z nichž některé odrážely mé vlastní zkušenosti. K těmto nedostatkům patřil nedostatek lůžek – některé děti byly posílány do péče až 275 mil daleko nebo byly kvůli nedostatku lůžek přijímány na oddělení pro duševně nemocné dospělé. Organizace Young Minds rovněž vyjádřila obavy z nedostatku personálu a uzavírání oddělení, přičemž v roce 2013 bylo ztraceno 5 784 lůžkodnů. A tento měsíc bylo oznámeno, že jen v Hullu a East Ridingu je na čekací listině na Camhs více než 500 dětí.
Doba odeslání je nyní horší než kdy jindy, ale i před 10 lety byl systém chaotický a nedůsledný. Než si někdo všiml, že se mnou není něco vážného v pořádku, zbláznil jsem se, předávkoval, znovu se zbláznil a při nástupu na oddělení jsem měl to nejhorší za sebou.
Pro nás byl typický den strávený dopoledním hašteřením s podpůrným personálem kvůli malicherným, neustále se měnícím pravidlům, následovala skupinová terapie, podivná výtvarně-důvěřivá cvičení s ergoterapeutem a sledování televize. Navzdory známým léčebným účinkům sledování repríz Jeremyho Kylea jsem je sobecky nahradil „časem ve škole“, kde se moje oprávněná panika z toho, jak se vůbec budu učit na maturitu na psychiatrickém oddělení, mylně interpretovala jako součást mé nemoci.
Mezi službami nedocházelo k žádnému sdílení informací (drobnost, že se snažím trumfnout, nebyla nikdy předána od A&E odesílajícímu psychiatrovi), nikdy mi nebyl vysvětlen strukturovaný plán péče, a pokud ano, nikdo mi to neřekl. Absolvovala jsem jedno zábavné sezení něčeho, co mělo být podle mého názoru kognitivně-behaviorální terapií, kde vedoucí oddělení dramaticky posunula krabičku s kapesníky do strany („Jak se při tom cítíš, Fern? Hmm?“), když jsem se snažila nesmát.
Mluvilo se o nás s despektem a v podivně klinických termínech – „mladí lidé“ a „uživatelé služeb“ – místo aby se s námi zacházelo jako se skutečnými lidmi s platnými pocity. Vždycky jsem měl nejasný pocit, že jsem udělal něco špatného, že jsme všichni udělali něco špatného, i když jsme to neudělali.
Spousta nevinných věcí, které jsme udělali nebo řekli, byla patologizována a podezřele považována za manipulativní chování svědčící o poruše osobnosti. Rád bych řekl, že dospělost mi přinesla nový pohled na věc, ale moje zkušenost podpůrného pracovníka v podobné službě před několika lety mě jen utvrdila v přesvědčení, že personál pověřený naší péčí je v lepším případě špatně vyškolený, v horším zbytečně nepřátelský.
Příklad: při mé první návštěvě tam jsem při snaze přijít na to, jak zdvořile konverzovat o školních úkolech s jiným pacientem, řekl „matematika je na hovno“. Byl jsem přísně pokárán za nevhodné vyjadřování. Tehdy bych před rodiči ani nenadával.
Jindy jsem se při příjemném rozhovoru s naším jediným učitelem na oddělení zeptal, na kterých školách předtím učil. Odpověděl a tvářil se nevzrušeně, já se dál věnoval opakování francouzštiny a na nic jsem nemyslel. Později mi vrchní sestra přede všemi vynadala, že nerespektuji hranice.
Vskutku jsem si připadala, že bych mohla být spíše sériový vrah než někdo s běžnou a léčitelnou nemocí. Nebyla jsem jediná, komu se to stalo – na místě plném poměrně klidných dívek, jejichž hlavním koníčkem bylo sebepoškozování a nošení černého oblečení, s námi jednali s opatrností vhodnější pro násilné zločince. Střídavě jsme se tomu všemu smály a byly z toho frustrované. Není zrovna ideální, když se s vámi zachází jako s delikventy, když se vaše identita teprve formuje. Rychle jsem se přestala považovat za klidnou a byla jsem stále agresivnější.“
Sama jsem se propustila nedlouho po dovršení sedmnácti let. Nebyla žádná následná péče, žádný přechod do služeb pro dospělé, žádné další schůzky, prostě jsem odešla. Je deprimující, že se to stále děje v Camh po celé zemi, přestože vše nasvědčuje tomu, že včasná intervence je nejlepší způsob, jak zabránit složitějším a hůře léčitelným problémům v budoucnu. Moji rodiče, kteří původně tolik stáli o to, abych tam šel, proti mému odchodu nic nenamítali. Bylo zřejmé, že mi to tam jen přitížilo poté, co jsem začala kouřit a nechávala po pokoji ležet neuvěřitelně špatné milostné dopisy od jedné z ostatních dívek.
Může se to zdát jako zvláštní zdroj komedie, ale připadalo mi nevyhnutelné, že o tom nakonec napíšu sitcom. Ponurá podívaná na deset šílených teenagerů a sestry, které mi na skupinové terapii zpívají Happy Birthday, milostné dopisy a příšerné náhrdelníky z Argosu od drobné skinheadské přítelkyně, kterou jsem si tam pořídila, skupina teenagerů soutěžících o to, kdo z nás je nejšílenější – nic z toho nebyla účinná léčba. Ale všechno to bylo zábavné.
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.