Následující příspěvek je mým příspěvkem pro EDUSolidarity, síťovou kampaň amerických učitelů o tom, proč podporujeme učitelské odbory. Podobných svědectví jsou dnes zveřejňovány stovky a jsou k dispozici na domovské stránce EDUSolidarity.
Velký americký abolicionista Frederick Douglass kdysi vystihl zásadní pravdu o našem úsilí učinit svět, v němž žijeme a učíme, lepším. „Není-li boje,“ napsal Douglass, „není pokroku. . . . Moc nepřipustí nic bez požadavku.“
Učitelské odbory poskytují učitelům, jako jsem já, hlas, který umožňuje vznášet požadavky vůči moci. Toto je příběh mých prvních let práce učitele, kdy mě potřeba vznášet požadavky na moc vedla k účasti v učitelských odborech.
Stejně jako mnoho učitelů jsem původně neplánoval kariéru ve školství od K do 12 let. Pocházím z učitelské rodiny – oba moji rodiče učili na newyorských veřejných školách a čtyři z mých pěti sourozenců jsou pedagogové – ale mou vášní byla politika a duševní život. Když se mi blížila třicítka, pracoval jsem na doktorátu z politické filozofie na Torontské univerzitě. Počátkem osmdesátých let jsem přerušil psaní disertační práce a vrátil se do New Yorku, abych se věnoval politickému organizování demokratické levice, vycházeje z předpokladu, který se brzy ukázal jako mylný, že radikální programy Reaganovy administrativy vytvoří masové lidové opoziční hnutí. Po zmaření politických nadějí jsem potřeboval najít způsob, jak se uživit, než dokončím disertační práci, a přirozenou volbou se zdálo být vyučování. V září 1984 jsem nastoupil jako učitel společenských věd na městskou střední školu v brooklynské čtvrti Crown Heights.
Měl jsem v plánu dokončit disertaci a najít si práci v oboru politické filozofie na univerzitní úrovni. Ale někdy v tom prvním roce výuky, poté, co jsem překonal šok z toho, jak je tato práce těžká a kolik vyžaduje dovedností, jsem se začal zamilovávat do vzdělávání a péče o své studenty. Moji studenti si získali mé srdce a dali mému životu plnější a hlubší smysl; věděla jsem, že práce, kterou dělám, je smysluplná a důležitá, protože může změnit k lepšímu životy mladých lidí, které širší společnost opustila, protože jsou to mladí lidé barevné pleti, většinou chudí, většinou ženy a z velké části nedávní přistěhovalci. Na disertační práci jsem pracovala i během letních prázdnin, dokončila jsem ji až o čtyři roky později, ale to už byly kostky vrženy. Učení středoškoláků se stalo mým životním posláním:
V roce, kdy jsem začala učit, zahájila newyorská školská rada rekonstrukci školní budovy, v níž jsem pracovala. Dali ji do volného užívání skupině stavebních firem, které se živily jako mouchy. Stavební dělníci pracovali přes celý školní den, když zrovna „neklábosili“ se studentkami, a bez varování narušovali vyučování vrtáním a boucháním. (Dodnes si vzpomínám, jak jsem ten první rok v osmé vyučovací hodině v hodině amerických dějin „chytal za pačesy“: když jsem si připravoval normální hodinu, dělníci se za oknem mé třídy pouštěli se sbíječkami; když jsem si připravoval hodinu, kterou mohli žáci v klidu absolvovat na svých místech, bylo slyšet cvrlikání ptáků v Brooklynské botanické zahradě naproti přes ulici). Škola byla neustále plná prachu a suti tehdy neznámé povahy a byly dny, kdy byla tak hustá, že člověk sotva viděl na chodbu v prvním patře. Zaměstnanci i studenti začali trpět dýchacími potížemi a alergickými a astmatickými záchvaty.
Koncem druhého roku mého působení už toho měli všichni, kdo ve škole pracovali, od ředitele až po skladníka, dost. Protože jsem měl větší politické zkušenosti a organizační schopnosti než ostatní ve škole, nakonec jsem vedl snahy dostat tento problém pod kontrolu. Když byla škola a její třídy v předvečer začátku mého třetího ročníku zcela zaplněny sutí, vydali jsme se do White Lung Association, organizace pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci založené pro pracovníky poškozené expozicí azbestu. S jejich pomocí jsme oslovili právnickou firmu s politickými vazbami (jedním z hlavních partnerů byl bývalý kongresman Herman Badillo) a během několika hodin jsme měli soudní příkaz (od soudce, který měl být brzy v důchodu a který mohl udělat správnou věc bez obav z odplaty) k uzavření školy. Když se druhý den ráno otevřely ostatní školy na první školní den, naše dveře byly zavřené.
Když byly provedeny soudem nařízené testy školní budovy, výsledky byly pozitivní na vysoké množství volných (odborný termín je křehkých) azbestových vláken v prachu a suti, a to ve formě, v níž je lze snadno vdechnout a spolknout. Určitá kombinace stavebních firem a odboru školních budov správní rady předložila zfalšované testy a tvrdila, že ve stropech a stěnách, které byly azbestu plné, se žádný azbest nenachází. Práce v těchto oblastech pak byly prováděny bez jakýchkoli požadovaných bezpečnostních opatření a postupů. Uveďme jen jeden příklad, co to znamenalo pro nás, kteří jsme ve škole učili a učili se: v jídelně byla odstraněna celá část stropu obsahujícího azbest, zatímco tam studenti a učitelé seděli a obědvali.
(O dva roky později vypukl celoměstský skandál, který odhalil, že testy na azbest vyžadované federálním zákonem o reakci na azbestové nebezpečí byly v celém městě zfalšovány, a řada úředníků z odboru školních budov rady šla nakonec za padělky do vězení. Bohužel ne ten největší darebák, který to nechal na svých podřízených. Dobře si ho pamatuji, protože v mezidobí mezi prvním soudním příkazem a skutečným provedením soudem nařízených testů přivedl do budovy skupinu neanglicky mluvících údržbářů, kteří bez jakýchkoli ochranných pomůcek „nasucho zametali“ všechen azbestový prach a nečistoty. Se soudním příkazem v ruce jsem zavolal policii na Radu pro vzdělávání a nechal budovu vyklidit a uzavřít, zatímco tento úředník dýmal, nadával a vyhrožoval mi. Málokterý okamžik v mé dlouholeté učitelské a odborářské práci v newyorských školách mi poskytl větší uspokojení.“
Po tři měsíce, které jsme, řečeno s jazykem na tváři, nazývali naší „diasporou“, byla naše školní budova na základě soudního příkazu uzavřena kvůli kompletnímu úklidu od azbestu. Naši zaměstnanci a studenti byli dočasně přiděleni na jiná místa ve městě. V listopadu jsme se vrátili do naší nyní čisté a bezpečné školní budovy.
Můj místní odborový svaz United Federation of Teachers (UFT) s tímto vývojem nepočítal. Není divu, že měla představu, že problémy jako bezpečnost a ochrana zdraví při práci a azbest jsou záležitostí horníků a dělníků u montážních linek, nikoli učitelů. Jakmile však problém na naší škole vynesl tuto otázku do popředí, odbory rychle pochopily, co je v sázce, a začaly jednat. Randi Weingartenová, tehdejší poradkyně UFT, vyjednala s radou pro vzdělávání protokol, který se týkal obnovení a dokončení renovačních prací na naší škole, přičemž vycházela z neotřelé myšlenky, že práce by se měly provádět v době, kdy se nevyučuje; tento protokol se stal základem souboru předpisů, jimiž se dodnes řídí stavební práce v jakékoli škole. Odborový svaz najal zkušené průmyslové hygieniky a v každé čtvrti vytvořil výbor pro bezpečnost a ochranu zdraví, jehož pracovníci byli vyškoleni k okamžité reakci na celou řadu potenciálních zdravotních rizik ve školách. Vyjednal znění o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci v kolektivní smlouvě.
Byl to „všelék“, který nás vyslal do utopie v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví? Vůbec ne. Vzhledem k tomu, že newyorské ministerstvo školství je newyorským ministerstvem školství – druhou největší byrokracií ve Spojených státech hned po Pentagonu – nemá program UFT pro zdraví a bezpečnost nikdy nouzi o práci. Nyní však máme soubor předpisů a systém kontrolních mechanismů, který umožňuje UFT v případě zjištění nebezpečí ve škole urychleně jednat a tento problém rychle vyřešit. A zaměstnanci i studenti newyorských veřejných škol jsou na tom díky tomu mnohem lépe.
Z této formativní zkušenosti jsem si vzal několik ponaučení, která definují mé chápání toho, co znamená být učitelským odborářem.
První je, že naše zájmy jako učitelů jsou neoddělitelně spjaty se zájmy studentů, které učíme. Je těžké si představit příběh takového kriminálního zneužití, které se odehrává v americké škole sloužící dobře situované populaci studentů. Vzhledem k tomu, že my, městští učitelé, na sebe bereme úkol vzdělávat a pečovat o ty, na které společnost klade jen velmi malý důraz, ocitáme se v situaci, kdy se podílíme na některých podmínkách jejich života. Příběh o azbestu je jen jedním z mnoha příkladů, které by zde mohly být uvedeny:
Na tuto skutečnost myslím často, když čtu o reformátorech korporátního typu, kteří prohlašují, že my učitelé veřejných škol a učitelské odbory se staráme jen o sebe, a ne o své žáky. Je snadné vynášet takové rozsáhlé morální soudy z bezpečného odstupu v pohodlném prostředí, když jste nestáli den co den před třídou v centru města. Z pohledu učitelů, kteří svůj dospělý profesní život zasvětili službě těm nejpotřebnějším studentům, vyznívá takové samolibé moralizování strašně prázdně. Chovejte se tak, jak se chováme my, a pak budou učitelé možná ochotni naslouchat vašim řečem, že jsou pro vás děti na prvním místě.
Druhé, tento boj mě utvrdil v pravdě, kterou jsem vždycky věděl. Pokud jsem se chtěl stát učitelem a městským vzděláváním, bylo mým životním posláním, že existuje hranice toho, co může udělat jeden učitel sám, zejména na tak rozsáhlém místě, jako je New York. Učitelé museli být organizovaní, a to jak pro dobro našich studentů, tak pro naše vlastní společné dobro, a já jsem musel být součástí této organizace. Naše naděje pro budoucnost spočívala v kolektivní akci. S touto epizodou za zády jsem kandidoval na vedoucího odborové pobočky na své škole a zahájil svou mnohaletou angažovanost v UFT, kde nyní působím jako vedoucí pracovník.
Morální vize lepšího světa má malou cenu, pokud ji nedokážeme realizovat v praxi. Učitelé přinášejí takovou morální vizi do naší práce s mladými lidmi, které vzděláváme, ale dobré úmysly nestačí. Musíme mít prostředky, jak krok za krokem učinit svět, v němž se naši žáci učí, lepším. Prostředkem k tomuto lepšímu světu je učitelská organizace a učitelská moc, kterou poskytují učitelské odbory. Jak řekl starý muž: „Moc nepřipouští nic bez požadavku.“
.