Narozená jako Marie Antonie Josefa Johana, arcivévodkyně rakouská, se 10. května 1774 stala královnou Francie a Navarry. Její sňatek s Ludvíkem Augustem měl za cíl nastolit mír mezi Rakouskem a Francií po diplomatické revoluci v roce 1756 a začátku sedmileté války. Přežila pohyblivé politické písky palácových intrik a převratů mezi evropskými zeměmi, ale nedokázala přežít revoluci, která vřela v jejím vlastním adoptovaném národě. Zde je 10 faktů o ženě, o které si rádi vymýšlíme mýty.
Marii Antoinettě bylo pouhých 14 let, když se provdala za budoucího Ludvíka XVI.
Marie Antoinetta se stala královnou jako pěšák, dětská nevěsta ve 14 letech se spojila s 15letým dauphinem, aby zpečetila svazek dvou zemí, které byly předtím v rozporu. Sňatek se uskutečnil v zastoupení 19. dubna 1770 ve Vídni, přičemž ženicha zastoupil bratr Marie Antoinetty; slavnostní svatba se konala 16. května ve Versailleském paláci.
Marie Antoinetta chtěla jezdit na koních, ale místo toho jezdila na oslech.
Marie Antoinetta se snažila navázat kontakt se svým manželem, milovníkem lovu, a chtěla se naučit jezdit na koni, ale bylo jí řečeno (zejména jejím doprovodem do Francie, hrabětem Mercy-Argenteau), že je to příliš nebezpečné. Naštěstí byla jízda na oslech považována za přijatelnou, a tak dvůr hledal klidné, příjemné osly, na kterých by Marie Antoinetta mohla jezdit. Své výlety do lesa s oslím doprovodem si natolik oblíbila, že pořádala průvody do lesa až třikrát týdně, kdy se na tuto podívanou sjížděli diváci.
Marie Antoinetta štědře obdarovávala ostatní.
Zploštělý historický pohled na Marii Antoinettu jako na nafoukanou příšeru, která nesnášela chudé, zastírá její obecně laskavou a obětavou povahu. Založila domov pro neprovdané matky, navštěvovala chudé rodiny a dávala jim jídlo a během hladomoru v roce 1787 rozprodala královský příbor, aby nakoupila obilí pro potřebné. Její štědrost nebyla pouze institucionální. Podle jednoho příběhu rychle přispěchala na pomoc vinaři, kterého srazil její kočár, zaplatila mu lékařskou péči a podporovala rodinu, dokud nebyl opět schopen pracovat.
Trávení Marie Antoinetty nebylo hlavní příčinou Francouzské revoluce.
Je snadné vidět Marii Antoinettu a celý dvůr Ludvíka XVI. jako hluboce odtržené od lidu Francie 18. století, protože pokračovali v rozmařilé královské tradici tváří v tvář drtivému zadlužení a bezuzdné bídě. Představa, že za ekonomické potíže země mohou nákladné rozmary Marie Antoinetty, je však mýtus.
Když manželé nastoupili na trůn, země již byla v hlubokých finančních problémech a měnová politika Ludvíka XVI. selhávala, zatímco on posílal obrovské částky na podporu americké revoluce. Tehdejší propaganda, která byla obvykle zaměřena na královské milenky, byla zaměřena na Marii Antoinettu (protože Ludvík XVI. žádnou milenku neměl) a populistický tisk ji líčil jako ještě extravagantnější, než ve skutečnosti byla.
Marie Antoinetta nikdy neřekla „ať jedí koláče.“
Protikrálovská propaganda té doby byla tak účinná, že jí věříme dodnes, včetně představy, že Marie Antoinetta reagovala na tíživou situaci Francouzů, kteří neměli na chleba, slovy „Ať jedí koláče“. Až to příště někdo z přátel na večírku nadhodí (to se stává pořád, že?), můžete vsadit všechny peníze, které máte v kapse, že to není pravda. Nebo přinejmenším, že neexistuje žádný záznam o tom, že by to někdy řekla. Na druhou stranu historky o zapomnětlivých královských rodinách, které navrhují bohatší pečivo, když není k dispozici chléb, pocházejí už ze 16. století a Jean-Jacques Rousseau ve Vyznáních vyprávěl podobnou historku o „jedné velké princezně“, ale je pochybné, že měl na mysli tehdy náctiletou Marii Antionette.
Marie Antoinetta nechala ve Versailles postavit selský dvůr.
Marie Antoinetta se však nevyhne všem obviněním z rozmařilosti. Stejně jako ostatní královské rodiny měla nákladný vkus, ale její stavba repliky selského dvora, kde se mohla se svými přáteli převlékat za pastýřky a hrát si na chudé farmáře, byla za hranicí únosnosti. Dům Le Petit Hameau („Malý Hamlet“), postavený v roce 1783, vypadal jako skutečný statek, až na to, že bohatství interiéru statku bylo vhodné pro královnu.
Marie Antoinetta milovala děti.
Přestože Marie Antoinetta a Ludvík XVI. uzavřeli manželství až po sedmi letech, měli nakonec čtyři děti: Marie Terezie v roce 1778, dauphin Ludvík Josef v roce 1781, Ludvík Karel v roce 1785 a Žofie v roce 1786. Žofie zemřela před svými prvními narozeninami a Ludvík Josef zemřel v sedmi letech (pravděpodobně na tuberkulózu), ale Marie Antoinetta také několik dětí adoptovala. Patřila mezi ně dcera služebné, která zemřela, a tři děti uvaděče po jeho smrti. Když se ji někteří loajalisté pokoušeli zachránit před revolučními silami, odpověděla, že „nemůže mít na světě žádné potěšení“, když opustí své děti.
Marie Antoinetta mohla být zachráněna před popravou.
Po popravě Ludvíka XVI. byla Marie Antoinetta – tehdy se jmenovala vdova Capetová a vězeňkyně 280 – uvězněna v Conciergerie. Její přítel Alexandre Gonsse de Rougeville ji navštívil se dvěma karafiáty, z nichž jeden skrýval vzkaz slibující jí úplatek za pomoc při útěku. Při pobytu v její cele ho upustil a buď ho sebrali strážní, nebo si ho Marie Antoinetta přečetla a napsala na něj souhlasnou odpověď, kterou pak přečetli strážní. V noci pokusu o útěk byli strážní podplaceni a Marie Antoinetta byla přivedena dolů, aby se setkala se svými zachránci, ale jeden ze strážných jejich plán překazil, přestože už měl úplatek v kapse.
Marie Antoinetta se svému katovi omluvila.
Na někoho, kdo žil tak výjimečný a bohatý život, byla poslední slova Marie Antoinetty hluboce skromná. Na cestě ke gilotině, stejnému nástroji smrti, kterým byl deset měsíců předtím zabit její manžel, omylem šlápla katovi na nohu a řekla: „Promiňte, pane. Chtěla jsem to neudělat.“
Marie Antoinetta byla pohřbena do neoznačeného hrobu, ale nezůstala tam.
Po popravě 16. října 1793 ve 12:15 hodin bylo tělo Marie Antoinetty svrženo do hromadného hrobu na hřbitově Madeleine, který byl následujícího roku uzavřen, protože dosáhl své kapacity. Během restaurace Bourbonů po Napoleonově pádu byla těla Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. 18. ledna 1815 exhumována a jen o několik dní později královsky pohřbena v bazilice Saint Denis. Jejich ostatky se tam nacházejí dodnes, ale v roce 1816 byla na místě hřbitova Madeleine, kde byly předtím bez obřadu pohřbeny, navržena smírčí kaple, která jim byla zasvěcena.