Billy Bragg, celým jménem Steven William Bragg, (narozen 20. prosince 1957, Barking, Essex, Anglie), britský zpěvák, skladatel, kytarista a spisovatel, který se v polovině 80. let 20. století stal miláčkem kritiky a zastáncem populistického aktivismu, když spojil osobní a politické téma v písních o lásce a svědomí.
Bragg se narodil v dělnické rodině ve východní části Velkého Londýna, krátce hrál v punkové kapele (Riff Raff), poté se vykoupil z britské armády a stal se novodobým trubadúrem. Inspirován skupinou Clash, zčásti punkem a zčásti folkovým zpěvákem, vyluzoval písně na elektrickou kytaru na jakémkoli jevišti, které se mu naskytlo. Jeho debutové album Life’s a Riot with Spy vs. Spy mu přineslo uznání kritiky, dostalo se do britské Top 30 a v roce 1984 přineslo hit „A New England“. Jako přesvědčený socialista odehrál Bragg během stávky britských horníků v letech 1984-85 řadu benefičních vystoupení. (Později pomáhal založit organizaci a turné Red Wedge, které podporovalo Labouristickou stranu.)
Kromě střídmé instrumentace svých prvních alb začal Bragg vydávat stále uhlazenější díla, včetně Talking with the Taxman About Poetry (1986), na kterém zazněla Motownem inspirovaná „Levi Stubbs‘ Tears“, a Workers Playtime (1988). Po dogmatičtějším albu The Internationale (1990) se jeho písničkářství vrátilo k charakteristickému spojení jednoduchých, poetických textů a sugestivních melodií, zprostředkovaných Braggovým emotivním hlasem inspirovaným Cockneym, na albech Don’t Try This at Home (1991) a William Bloke (1996). Bragg, populárnější v Británii (kde se v roce 1988 dostal na první místo s coververzí písně She’s Leaving Home od Beatles) než ve Spojených státech, nicméně spolupracoval s americkou alternativně-rockovou skupinou Wilco na albu Mermaid Avenue (1998), postaveném na textech legendy folkové hudby Woodyho Guthrieho; Mermaid Avenue Vol. II vyšlo v roce 2000. Další posmrtná spolupráce s Guthriem, Mermaid Vol. III, vyšla současně v roce 2012 v boxu, který ji spojil s prvními dvěma alby Mermaid Avenue: The Complete Sessions. Následovala alba England, Half English (2002) a Mr. Love & Justice (2008), které si vypůjčilo název z románu Colina MacInnese, kronikáře britské mládežnické kultury padesátých a šedesátých let.
Jak se britský kulturní a politický život přenášel na jednotlivé národy Spojeného království a zároveň se stával stále více multikulturním, Bragg se začal zajímat o pojem anglické identity, což je jedno z témat, které stojí v centru jeho knihy The Progressive Patriot: A Search for Belonging (2006). V roce 2011 vydal Fight Songs, kompilaci politických písní, které zhruba v průběhu předchozích deseti let umístil na své webové stránky ke stažení zdarma. Na albu Tooth & Nail, které následovalo v roce 2013, se mísí převážně osobní skladby s trochou politicky laděných děl, vše na hudebním pozadí s příchutí folku a country.
Bragg a americký písničkář Joe Henry ujeli v březnu 2016 během čtyř dnů vlakem z Chicaga do Los Angeles přibližně 3 000 mil (4 800 km) a cestou se zastavili ve městech jako San Antonio v Texasu a Tucson v Arizoně, aby v čekárnách a na nástupištích vlakových stanic nahráli sérii country, folkových a bluesových standardů. Výsledné album Shine a Light: (2016), na němž nechyběly vlakové písně, včetně Leadbellyho „Rock Island Line“. Zařazení této písně – která posloužila jako katalyzátor hnutí skiffle v Británii v polovině 50. let, kdy ji nahrál Lonnie Donegan – bylo předzvěstí Braggova dalšího velkého projektu, sepsání knihy Roots, Radicals and Rockers: Bragg se inspiroval pamfletistou Thomasem Painem a poté napsal striktně politický traktát Tři rozměry svobody (2019), v němž se zamýšlel nad svobodou slova v době rostoucího autoritářství a obhajoval propojení svobody, rovnosti a odpovědnosti. V roce 2019 vyšlo také Best of Billy Bragg at the BBC 1983-2019, sbírka Braggových živých vystoupení pro rozhlas BBC. Braggovo dlouholeté spojení s BBC se datuje od roku 1983, kdy se tehdy začínající umělec poté, co slyšel ve vysílání komentář renomovaného diskžokeje Johna Peela, že má chuť na kari, dostavil do studia BBC s porcí indického jídla a kopií svého prvního alba, jehož úryvek pak Peel pustil do vysílání.