Před deseti lety byla otevřena videopůjčovna, která měla na skladě sedmkrát nebo osmkrát více videí než konkurence. Vyhýbala se videím s hodnocením X.
Měla modré logo s potrhanými lístky. Nevybírala členské poplatky. A nechával videa v regálech, místo aby je schovával za pultem.
Podnikatel, který tento obchod vybudoval, plánoval, že jich do tří let otevře tisíc.
Síť obchodů se jmenovala Blockbuster Video, jak už asi tušíte. Pokud jste však hádali, že jméno zakladatele bylo H. Wayne Huizenga, mýlili jste se. Společnost Blockbuster založil David Cook, podnikatel z Dallasu. Jeho první prodejna byla otevřena 19. října 1985, tedy tento týden před 10 lety.
Ačkoli se Blockbuster rozšířil z 19 na 5 200 prodejen, původní koncept se od dob, kdy byla mateřskou společností Blockbuster Video společnost Cook Data Services, změnil jen málo.
„Nyní prodávají trochu více jiných věcí, od popcornu po prázdné kazety,“ řekl 44letý Cook. „Ale ve skutečnosti v tom není žádný rozdíl.“
Říká Huizenga: „Nepřipisujeme si žádné zásluhy za návrh konceptu. Jediné, za co si připisujeme zásluhy, je to, že jsme ho uvedli na trh.“
Dnes je jméno Blockbuster synonymem pro video. A Huizengovo jméno je od jména Blockbuster neoddělitelné. Huizenga však nastoupil do Blockbusteru až téměř 18 měsíců po otevření první prodejny a ani tehdy nechtěl společnost vést. Poté, co tak učinil, však společnost zažila pořádnou jízdu.
Společnosti trvalo necelých pět let, než dosáhla tržeb ve výši jedné miliardy dolarů; pro srovnání, gigantu rychlého občerstvení McDonald’s to trvalo 17 let. Dnes má Blockbuster 50 milionů držitelů karet, což je více než American Express.
Když byl loni prodán společnosti Viacom, byl větší než jeho dalších 375 konkurentů dohromady.
Akcie Blockbusteru vzrostly od doby, kdy je Huizenga převzal, do doby, kdy byl Blockbuster v září 1994 prodán Viacomu, na hodnotě asi o 4100 procent.
Cook vzpomíná na první den otevření prvního obchodu Blockbuster v Dallasu.
„Museli jsme doslova zamykat dveře, aby se lidé nedostali ven,“ řekl. „Začali jsme být nervózní, báli jsme se, že dojde k výtržnostem.“
Před deseti lety však byly videopůjčovny obvykle malá, tmavá místa se stěnami oblepenými filmovými plakáty. Většina z nich měla zadní místnost určenou pouze pro dospělé, kde si muži středního věku potutelně prohlíželi filmy s hodnocením X. Mnohé z nich si účtovaly členské poplatky ve výši až 50 dolarů ročně za privilegium platit za půjčování videí.
Blockbuster pod vedením Cooka přinesl do tohoto odvětví doslova světlo, prosklené stěny, široké uličky a jasné osvětlení. Inzeroval 10 000 videí, což bylo mnohem více, než měl kdokoli jiný. Měl otevřeno až do půlnoci a nabízel půjčování na dvě noci za 3 dolary, zatímco jinde byly ceny různorodé.
Jeho videa byla opatřena čárovým kódem pro sledování a inventarizaci a byla označena zařízením proti krádeži, takže mohla ležet v regálech, a ne za pultem.
V polovině 80. let 20. století panoval ve videopůjčovnách tradiční názor, že superobchody nebudou fungovat. Široké uličky plýtvaly místem. Jediné, co si zákazníci chtěli půjčit, byly nejnovější hollywoodské hity. Zákazníci by byli věrní svému znalému malému místnímu videoprodejci.
Cook nevěřil, že něco takového jako věrnost zákazníků existuje. „Lidé chtějí nižší ceny a lepší služby,“ řekl. „Podívejte se, co Wal-Mart udělal všem ostatním.“
Cook rozhodně nebyl méně ambiciózní než Huizenga. I když měl stále jen asi tucet obchodů, Cook předpovídal, že do roku 1988 bude mít společnost 1000 obchodů. Ale poté, co veřejná nabídka akcií na podzim 1986 nesplnila očekávání, byl Cook nucen hledat investory.
Blockbuster měl stále většího franšízanta v oblasti Chicaga, Scotta Becka, který později založil Boston Chicken. Přesvědčil manažera společnosti Waste Management Johna Melka, aby investoval, a Melk začal pracovat na Huizengovi a snažil se ho přimět, aby se podíval na Beckovy obchody. „Řekl jsem: ‚To si děláte legraci, o videopůjčovny nemám zájem,“ vzpomínal Huizenga. „Nevlastním videorekordér, nikdy jsem si žádné video nepůjčil.“
Když si Huizenga konečně prohlédl prodejnu, líbilo se mu, co viděl, a ještě více se mu líbily finanční výkazy. Rozhodl se tedy investovat. V únoru 1987 Huizenga a jeho přátelé investovali 18,5 milionu dolarů za 60procentní kontrolu nad společností Blockbuster.
Cook a Huizengova skupina se však brzy neshodli v otázce expanze.
Huizenga dnes říká, že se neshodli v otázce franšízingu; Huizenga chtěl místo toho budovat firemní prodejny. Cook říká, že Huizenga si chtěl na expanzi půjčit peníze, zatímco Cook chtěl expandovat z peněžních toků.
Proto Cook odešel a odmítl Huizengovu nabídku stát se videopůjčovnou Colonel Sanders. Odešel do čela společnosti Amtech, která vyrábí software pro elektronický výběr mýtného. Nyní vede v Dallasu společnost zabývající se investováním do derivátů a opcí.
„Řekl: ‚Ne, ty to rozjedeš na plné obrátky, příliš to zadlužíš,'“ řekl Huizenga. „Prodal své akcie a odešel. Kdyby si své akcie nechal, měl by hodnotu miliard.“
Ne tak docela miliard. Cook však odhaduje, že kdyby si své akcie Blockbusteru ponechal, mohl v době koupě Viacomu inkasovat 300 milionů dolarů namísto 12 milionů dolarů, které vydělal v roce 1987.
„Myslím, že jsem to prodal trochu brzy,“ řekl. Jednu věc ví Cook jistě: Huizenga byl pro vedení Blockbusteru ten správný člověk.
„Je tam, kde je, díky Waynovi, ne díky mně,“ řekl. Po převzetí Viacomem Huizenga odstoupil z funkce předsedy představenstva a převzal společnost Republic Waste, jejíž akcie vzrostly na pětinásobek s vyhlídkou, že ji Huizenga vybuduje stejně jako Blockbuster.
K desátému výročí Huizenga říká, že další Blockbuster v dohledné době nebude.
Za dvacet let se lidé ve Fort Lauderdale možná ohlédnou a řeknou si: „No nazdar! To už nikdy neuvidíte,“ řekl. „A já už bych to nikdy nedokázal. To byl prostě fenomén té doby. V Republice jsme už spoustě lidí vydělali spoustu peněz, ale nikdy to nebude jako Blockbuster. To bylo něco, co se stalo jednou za život.“