Angela věděla, že musí Leslie odpustit, ale nevěděla jak. Koneckonců Leslie zradila jejich přátelství tím, že sdílela rozhovory, které měly zůstat soukromé. Angela však věděla, že pokud se nezbaví hněvu a neodpustí, mohla by ji hořkost pohltit.
Během více než dvaceti let, kdy působím jako řečník a učitel, jsem se setkal s obrovským množstvím lidí, kteří se snaží někomu odpustit. Chápou důležitost odpuštění. Ale jen málo z nich se naučilo, jak to udělat. Kruh hořkosti a pomsty pokračuje, často kvůli nepřesnému pohledu na odpuštění. Řada zdrojů vysvětluje, co je odpuštění, ale jen málo z nich pomáhá člověku pochopit, co odpuštění není. A to je často klíčové.
Odpuštění není pocit
Pokud čekáte, až na vás přijde pocit odpuštění, je nepravděpodobné, že se dostaví. Odpuštění je aktem poslušnosti vůči Bohu, který pramení z vděčnosti za jeho milost. A Bůh ví, že pomsta, hněv a vztek nás mohou zničit duchovně, emocionálně i fyzicky. Kristus zaplatil příliš mnoho za své milované, než aby byli otroky čehokoli, zejména nenávisti. Chce, aby jeho děti byly svobodné. A člověk nikdy není svobodný, když ho tíží hořkost. Když máme kolem zápěstí pevně sevřená chladná pouta pomsty, je nemožné pozvednout ruce ke chvále k Němu.
Odpuštění neznamená předstírat, že ti nebylo ublíženo
Chůze s namalovaným úsměvem, když uvnitř vřeš, není odpuštění. V Písmu nikdy nevidíme Ježíše předstírat. Když byl smutný, plakal (Jan 11,35). Když se zlobil, převracel stoly v chrámu (Jan 2,15-16). Někdo zradil vaši důvěru, poškodil vaši duši nebo způsobil ztrátu. Je v pořádku uznat a cítit bolest vyvolanou chováním druhého člověka.
Odpuštění neznamená, že schvalujete to, co vám dotyčný udělal
Mnoho lidí váhá s odpuštěním, protože mají pocit, jako by se viník z provinění vyvlékl, nebo že odpuštěním nějak omlouvají rozhodnutí pachatele. Tak tomu není. Naopak, odpuštění zbavuje provinilce dluhu, který má vůči vám, a vás zbavuje hořkosti.
Odpuštění znamená nedůvěřovat pachateli
Po zradě není důvěra automatickým právem pachatele. Odpuštění neznamená, že dotyčnému okamžitě dovolíte, aby se vrátil do vašeho života nebo srdce. Pokud někdo činí pokání a je ochoten pracovat na obnovení vztahu, můžete mu nakonec opět důvěřovat. Někdy bychom však těm, kteří nás zranili, neměli znovu důvěřovat. Ačkoli odpuštění by nemělo být podmíněno pokáním pachatele, skutečně kající člověk nepožaduje odpuštění ani nezneužívá biblické verše ve snaze vyvolat ve vás pocit viny. Pokorně přijímá plnou odpovědnost za hřích a důsledky za své jednání (Žalm 51), což může zahrnovat i to, že vám dá čas, abyste viděli důkazy o jeho důvěryhodnosti.
Mám ve svém životě lidi, kterým jsem odpustil, ale už jim nedůvěřuji, protože se rozhodli pokračovat ve stejných negativních vzorcích, které v první řadě způsobily urážku nebo zranění.
Odpuštění nezbavuje člověka odpovědnosti
Člověk by neměl být „zbaven“ své odpovědnosti jen proto, že jste se rozhodli odpustit. Například manželce může být odpuštěno, že dluhy přivedla rodinu na finanční mizinu, ale stále by měla být zodpovědná za splacení dluhu. Bývalému manželovi může být odpuštěno, že zničil manželství nevěrou, ale stále by měl své bývalé ženě platit výživné.
Odpuštění nezbavuje odpovědnosti. Není nelaskavé, když někoho činíme odpovědným. Často je odpovědnost tím nejlaskavějším, co můžete udělat, protože může vést k pokání.
Odpuštění – zbavení se zášti a odpuštění tomu, kdo vás urazil nebo zranil – je zřídkakdy jednorázovou událostí. Bolest nemusí nutně zmizet, jakmile někomu odpustíte. A ti nejbližší nám mohou ubližovat opakovaně, což vyžaduje, abychom odpustili vícekrát.
Nejlepším krokem k odpuštění je přiznat si, že potřebujete odpustit. Buďte k Pánu upřímní a požádejte ho, aby vám odhalil případné pokřivené smýšlení o odpuštění. To často začíná objevením rozdílu mezi tím, co odpuštění je – a co jím není.