Na webových stránkách Opala v Honolulu je sice uveden rozsáhlý seznam míst, kam lze odevzdat konkrétní předměty k likvidaci, ale není zde uvedeno, kde tyto předměty nakonec končí.
„Nevím, jestli to, co recykluji, … nekončí v Malajsii nebo někde jinde, kde se to spaluje a dělá to lidem zle,“ řekla Lois Crozerová, která žije v Lanikai. „Chci se jen ujistit, že to, co děláme, je pono.“
Je jednou z hrstky čtenářů, kteří požádali Civil Beat o vysvětlení, jak funguje recyklace na Havaji a 3. díl našeho podcastu „Jsme odsouzeni k zániku? And Other Burning Environmental Question,“ se ponoří do světa opětovného použití.
Město a okres Honolulu loni shromáždily k recyklaci více než 100 000 tun papíru, hliníku, skla a plastů. Podle státního ministerstva zdravotnictví je však místo, kam tyto recyklovatelné materiály putují, považováno za „důvěrnou obchodní informaci“.
„DOH ověřuje, zda materiály putují k příslušným koncovým uživatelům, ale nevedeme databázi s těmito informacemi,“ napsala mluvčí DOH v e-mailu, což město a okres Honolulu reflektují. Okres Maui na žádost o informace neodpověděl.
Některé okresy byly ochotnější poskytnout podrobnosti. Okres Hawaii uvedl, že jeho papír, lepenka a kovový šrot jsou odesílány do „různých asijských zemí“ a jeho plasty a hliník končí na pevnině. Okres Kauai prodává svůj smíšený papír a lepenku společnostem na Tchaj-wanu a plasty a hliník kalifornským společnostem.
Některé sebrané materiály zůstávají na ostrově. Beton, asfalt a základy vozovek se často znovu používají v nových stavebních projektech a kompostovací společnost na Oahu přemění stovky tisíc tun zeleného odpadu ročně na úrodnou půdu. Většina recyklovatelných spotřebitelských materiálů, jako jsou kovy, plasty, papír a sklo, však na Havaji dlouho nezůstane: putuje jinam do světa.
Bruce Iverson dohlíží na marketing a rozvoj společnosti Reynolds Recycling, která zpracovává více plastů než kterákoli jiná společnost ve státě. Společnost shromažďuje různé recyklovatelné materiály z ostrovů Oahu, Maui a Kauai a její zařízení na ostrově Sand Island lisuje plechovky, kovy a plasty do obrovských kostek a posílá je mimo ostrov.
Ale co Iverson nedělá, je to, že neposílá recyklovatelné materiály na skládku nebo do elektrárny H-Power, kde se spalují na elektřinu.
„Kdykoli to slyším, vždycky mě to šokuje,“ řekl. „Naše podnikání je založeno na tom, že materiál obracíme a prodáváme, abychom zaplatili naše náklady.“
Pochybuje také, že mezinárodní společnosti nakupují havajské recyklovatelné materiály jen proto, aby je uložily na skládku nebo spálily, protože „to by nedávalo velký smysl.“
Čínské společnosti bývaly největším odběratelem recyklovatelného odpadu na světě, ale od loňského roku, kdy Čína zavedla nová omezení, hledá Iverson nové obchodní partnery.
„Nedávno jsme dokonce poslali nějaké věci do Saúdské Arábie,“ řekl a společnosti v některých asijských zemích, jako je Malajsie, Thajsko a Vietnam, nakupují z Havaje plasty Hi-5.
Sklo a hliník jsou pro Iversona velkým byznysem, protože je lze recyklovat donekonečna. Většina hliníku, který projde jeho zařízením, skončí v hutích v Alabamě nebo Tennessee.
Pokud však pro recyklovatelný materiál není kupec, nemá město nebo společnost příliš velkou motivaci pokračovat v jejich sběru. Havajský okres nedávno oznámil, že z tohoto důvodu už nebude sbírat plasty ani papír.
„Lidé jsou zde ze změn opravdu rozrušeni, mají pocit, že ztrácejí možnost být ekologičtí,“ řekla Danielle Burgerová z neziskové organizace Recycle Hawaii.
Burgerová od změny odráží tuny naštvaných e-mailů a telefonátů, ale překvapivě na někoho, kdo má ve svém oficiálním titulu slovo „recyklovat“, se jí omezení líbí.
„Vlastně jsem docela nadšená, protože místo toho, abychom se bavili o tom, které konkrétní případy plastů a papíru lze recyklovat, začneme se bavit o skutečných problémech,“ řekla. „Proč máme pocit, že musíme kupovat tolik věcí, a je opravdu nutné, aby byly zabalené v plastu?“
Radí lidem, aby se zamysleli nad tím, kde daná věc nakonec skončí, než si ji přinesou domů. A profesorka z Yaleovy univerzity Marian Chertowová uvedla, že celé naší ekonomice by prospělo, kdyby majitelé podniků a vláda použili toto jednoduché cvičení.
„Myslím, že by bylo opravdu užitečné nepřemýšlet o tom, co můžeme z odpadového materiálu získat zpět, ale položit si otázku: „Jak bychom mohli zabránit tomu, aby se tyto materiály vůbec staly odpadem?“
Populace v Honolulu, a to jak obyvatel, tak návštěvníků, je dostatečně velká na to, aby produkovala obrovské množství odpadu. Podle Chertowa však nejsme dost velcí na to, aby recyklační zařízení dávala ekonomický smysl.
Zástupce ředitele odboru životního prostředí v Honolulu souhlasí.
„Musíte mít trh pro konečný produkt a my prostě nemáme trh nebo… dokonce ani dostatečnou nabídku,“ řekl Timothy Houghton.
Úředníci v Honolulu jednali o možnosti vybudovat na Oahu zařízení na recyklaci 10 000 tun skleněných lahví a sklenic ročně na tržní produkt, ale nabídka byla uzavřena.
„Je otázkou, kolik bude dodavatele stát přepracování tohoto materiálu na něco potenciálně použitelného a zda je to v konečném důsledku dobrá investice veřejných peněz,“ řekl.“
Stejně jako Chertow a Burger i Houghton uvedl, že nejefektivnějším způsobem nakládání s potenciálním odpadem je jeho snižování. Zdůrazňování snižování a opětovného využívání ve slovech „snižovat, opětovně využívat, recyklovat“ však není poselstvím, které by mnozí obyvatelé Havaje chtěli slyšet.
„Nejsme si ani jisti, že recyklace je tou nejlepší cestou,“ řekl s tím, že sběr, čištění, přeprava a opětovné využívání recyklovatelných materiálů produkuje velké množství CO2.
Proto bude Civil Beat v příštím díle seriálu „Jsme odsouzeni k zániku?“ zkoumat uhlíkový dopad přepravy všech těchto recyklovatelných materiálů mimo ostrov ve srovnání s jejich spalováním v H-Power. And Other Burning Environmental Questions.“
„Are We Doomed And Other Burning Environmental Questions“ je částečně financován z grantů Environmental Funders Group of the Hawaii Community Foundation a Frost Family Foundation.