Jsou manželky vysokých mužů šťastnější? O tom skutečně existuje nějaký výzkum.
Vydání časopisu Personality and Individual Differences z března 2016 uvádí, že jihokorejská výzkumnice Kitae Sohn z Konkuk University uvádí, že data z průzkumu reprezentující 7 850 párů v Indonésii přesvědčivě ukazují, že manželky vysokých mužů jsou skutečně šťastnější. Pokud jsou muži asi o čtyři centimetry vyšší než jejich manželky, jsou manželky asi o 4 % šťastnější. (Štěstí manželek bylo ve dvou průzkumech, které Sohn zkoumal, hodnoceno tak, že byly požádány, aby se ohodnotily na pětibodové stupnici štěstí). Nejenže jsou manželky vysokých mužů šťastnější, ale čím vyšší jsou manželé, tím šťastnější jsou i manželky – i když v Sohnově analýze dat se zdá, že tato korelace v průběhu zhruba 18 let manželství slábne, až zcela vymizí.
Sohnovy závěry dobře korespondují s pracemi dalších výzkumníků. Například analýza dat shromážděných v letech 1993-1999 z roku 2010 ukázala, že 41 % žen dává přednost vysokým mužům. V Polsku v letech 1994 až 1996 na osobní inzeráty představující vysoké muže reagovalo více žen. A přestože americká komerční seznamovací služba s názvem HurryDate neprovádí vědecké průzkumy ani kontrolované studie, uvádí, že její klientky si častěji vybírají vyšší muže.
Proč se ženy rozhodují při páření tak, jak se rozhodují, a zda je tato rozhodnutí činí šťastnými, jsou pro některé evoluční psychology palčivými otázkami. Evoluční biologové uvažují o stejných otázkách v souvislosti se samicemi živočišných druhů. Obvykle se domnívají, že samice některých druhů se vyvinuly tak, že dávají přednost velkým, silným samcům, kteří je mohou ochránit a zaopatřit. Ve většině živočišné říše záleží na velikosti.
Sohn předpokládá, že totéž platí i pro lidi – a že u žen „vysoký“ odpovídá jejich instinktivním preferencím. Sohn také naznačuje, že může existovat druhý důvod, proč ženy touží po vysokých mužích. Přiklání se k hypotéze „sexy syna“, s níž přišel v roce 1930 evoluční biolog Ronald Fischer, a tvrdí, že páření s vysokým mužem může ženě pomoci zplodit vysoké potomky. Díky tomu, že je vysoký, by případní synové měli více příležitostí k plození – a k rozmnožení genomu své matky.“
Sohn uznává, že jeho pozorování o Indonésanech nemusí platit celosvětově. Koneckonců většina Indonésanů je velmi malá. (Výška průměrného indonéského muže byla stanovena na 175 cm. Zdá se, že průměrná výška ženy se pohybuje kolem 4,10 m.) Sohn jde dokonce tak daleko, že naznačuje, že Indonésané možná až příliš dbají na výšku v důsledku svého nízkého vzrůstu.
S ohledem na to navrhuje, že jako kontrast k jeho práci s indonéskými údaji by mohl být užitečný průzkum manželského štěstí v severní Evropě. V takovém případě. Jako studijní populaci navrhuji Nizozemce.
Podle článku Burkharda Bilgera z 5. dubna 2004 v časopise New Yorker nebyli Holanďané vždycky takovými prudce rostoucími obry, jak je dnes známe. Bilger vypráví příběh o návštěvě vesnice, kde kdysi žil Vincent Van Gogh. Van Gogh byl prý drobný, jak bylo pro Holanďany konce 19. století typické.
„Ukázali mi malý výklenek, kde malíř pravděpodobně spal. ‚Vypadá to, že by se tam vešlo jen dítě,‘ řekl mi … současný majitel.“
Bilger uvádí, že ve Van Goghově době patřili Holanďané k nejmenším lidem na známém světě. V dnešní době patří v důsledku hlubokých změn ve stravování k nejvyšším na světě.
Jenom zopakuji: Holanďané se z jedněch z nejmenších lidí na světě stali během zhruba 120 let jedněmi z nejvyšších. To je pouhých šest generací – nepochybně příliš krátká doba na to, aby se evoluční předsudky zapsané v DNA změnily.
Takže se musím zeptat: Jak šťastné jsou nizozemské manželky? Má někdo peníze na výzkum?
Hra pokračuje.