Přečtěte si silný projev Oprah na Zlatých glóbech

By Mahita Gajanan

8. ledna 2018 12:07 EST

Oprah v neděli na 75. ročníku Zlatých glóbů převzala cenu Cecila B.

Po poděkování Asociaci hollywoodských zahraničních novinářů a uznání samotnému tisku začala Oprah svůj projev poděkováním všem ženám, které se v souvislosti s hnutím #MeToo přihlásily o své příběhy, a vyslovila přání zejména „ženám, jejichž příběhy nikdy neuslyšíme“. Během svého projevu si také našla chvilku, aby promluvila o Recy Taylorové, ženě, která byla v roce 1944 znásilněna šesti bělochy v Alabamě a jejíž duch podle Oprah žije dál „s každou ženou, která se rozhodne říct ‚já také‘, a s každým mužem, který se rozhodne naslouchat.“

„Chci, aby všechny dívky, které se tu teď dívají, věděly, že na obzoru je nový den. A až ten nový den konečně nastane, bude to díky spoustě úžasných žen, z nichž mnohé jsou dnes večer přímo tady v této místnosti, a několika docela fenomenálním mužům, kteří tvrdě bojují za to, aby se stali vůdci, kteří nás dovedou do doby, kdy už nikdo nebude muset říkat ‚já taky‘,“ řekla.

Přečtěte si celý Oprahin projev níže.

V roce 1964 jsem jako malá holka seděla na linoleu v matčině domě v Milwaukee a sledovala, jak Anne Bancroftová předává Oscara za nejlepší herecký výkon na 36. ročníku udílení cen Akademie. Otevřela obálku a řekla pět slov, která se doslova zapsala do historie: „Vítězem je Sidney Poitier.“ Na pódium vystoupil ten nejelegantnější muž, jakého si pamatuji. Měl bílou kravatu, černou pleť – a byl oslavován. Nikdy jsem neviděl, že by takhle oslavovali černocha. Mnohokrát, mnohokrát jsem se snažila vysvětlit, co takový okamžik znamená pro malou holčičku, dítě, které se dívalo z levných sedadel, jak máma prochází dveřmi unavená od uklízení cizích domů. Ale jediné, co můžu udělat, je citovat a říct, že vysvětlení v Sidneyho výkonu v Lilies of the Field: „Amen, amen, amen, amen.“

V roce 1982 Sidney převzal cenu Cecila B. DeMilla právě tady na Zlatých glóbech a mně neuniklo, že v tuto chvíli se některé malé holčičky dívají, jak se stávám první černoškou, která dostala stejnou cenu. Je to čest – je to čest a je to privilegium sdílet tento večer s nimi všemi a také s neuvěřitelnými muži a ženami, kteří mě inspirovali, kteří pro mě byli výzvou, kteří mě podporovali a umožnili mi cestu na toto jeviště. Dennis Swanson, který mi dal šanci v A.M. Chicago. Viděl mě v pořadu a řekl Stevenu Spielbergovi, že je to Sophia ve filmu Purpurová barva. Gayle, která byla mou přítelkyní, a Stedmanovi, který byl mou oporou.

Chci poděkovat Hollywoodské asociaci zahraničního tisku. Víme, že tisk je v těchto dnech v obležení. Víme také, že je to nenasytná oddanost odhalování absolutní pravdy, která nám brání zavírat oči před korupcí a nespravedlností. Před – tyrany a oběťmi, před tajemstvími a lží. Chci říci, že si cením tisku víc než kdykoli předtím, když se snažíme proplout touto složitou dobou, což mě přivádí k tomuto: vím jistě, že říkat svou pravdu je nejmocnější nástroj, který všichni máme. A jsem obzvlášť pyšná a inspirovaná všemi ženami, které se cítily dostatečně silné a zmocněné, aby promluvily a podělily se o své osobní příběhy. Každá z nás v této místnosti je oslavována díky příběhům, které vypráví, a letos jsme se staly příběhem.

Ale není to jen příběh, který se týká zábavního průmyslu. Je to příběh, který přesahuje jakoukoli kulturu, geografii, rasu, náboženství, politiku nebo pracoviště. Proto chci dnes večer vyjádřit vděčnost všem ženám, které léta snášely zneužívání a útoky, protože stejně jako moje matka musely živit děti, platit účty a plnit si sny. Jsou to ženy, jejichž jména se nikdy nedozvíme. Jsou to pracovnice v domácnosti a zemědělské dělnice. Pracují v továrnách a v restauracích a působí na akademické půdě, v inženýrství, medicíně a vědě. Jsou součástí světa techniky, politiky a byznysu. Jsou to naši sportovci na olympijských hrách a jsou to naši vojáci v armádě.

A je tu ještě někdo, Recy Taylorová, jméno, které znám a myslím, že byste ho měli znát i vy. V roce 1944 se Recy Taylorová jako mladá žena a matka vracela domů z bohoslužby, které se zúčastnila v Abbeville v Alabamě, když ji uneslo šest ozbrojených bělochů, znásilnilo ji a nechalo se zavázanýma očima stát u silnice, když se vracela z kostela. Vyhrožovali jí, že ji zabijí, pokud to někomu řekne, ale její příběh byl nahlášen NAACP, kde se mladá pracovnice jménem Rosa Parksová stala hlavní vyšetřovatelkou jejího případu a společně hledali spravedlnost. V době Jima Crowa však spravedlnost nepřicházela v úvahu. Muži, kteří se ji pokusili zničit, nebyli nikdy stíháni. Recy Taylorová zemřela před deseti dny, těsně před svými 98. narozeninami. Žila stejně jako my všichni, příliš mnoho let v kultuře zlomené brutálně mocnými muži. Příliš dlouho nebyly ženy vyslyšeny a nebylo jim věřeno, pokud se odvážily říci pravdu moci těchto mužů. Jejich čas však vypršel. Jejich čas vypršel.

Jejich čas vypršel. A já jen doufám – jen doufám, že Recy Taylorová zemřela s vědomím, že její pravda, stejně jako pravda tolika dalších žen, které byly v těch letech týrány a i nyní jsou týrány, kráčí dál. Byla někde v srdci Rosy Parksové o téměř jedenáct let později, když se rozhodla zůstat sedět v onom autobusu v Montgomery, a je tu s každou ženou, která se rozhodne říct: „Já také.“ A každý muž – každý muž, který se rozhodne naslouchat.“

V mé kariéře jsem se vždycky snažil, ať už v televizi nebo prostřednictvím filmu, říct něco o tom, jak se muži a ženy skutečně chovají. Říct, jak prožíváme stud, jak milujeme a jak zuříme, jak selháváme, jak ustupujeme, vytrváváme a jak překonáváme. Dělal jsem rozhovory a portréty s lidmi, kteří odolali těm nejhnusnějším věcem, které na vás život může hodit, ale zdá se, že jedna vlastnost, kterou mají všichni společnou, je schopnost udržet si naději na světlé ráno i během našich nejtemnějších nocí. Proto chci, aby všechny dívky, které se tu teď dívají, věděly, že nový den je na obzoru. A až ten nový den konečně nastane, bude to díky spoustě úžasných žen, z nichž mnohé jsou dnes večer přímo tady v této místnosti, a několika docela fenomenálním mužům, kteří tvrdě bojují za to, aby se stali vůdci, kteří nás dovedou do doby, kdy už nikdo nebude muset říkat ‚já taky‘.“

Pište Mahitě Gajanan na [email protected].

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.