Jsem čerstvě střízlivá a procházím se chlastem všude kolem sebe. Je léto a Whole Foods rozesel po celém obchodě růžové. Rosé je skvělé k rybám! A s jahodami! A veganským proteinovým práškem! (Dobře, to poslední jsem si vymyslela.) V kanceláři je na každém stole poblíž mého láhev vína nebo likéru pro případ, že by lidé byli příliš líní ujít padesát metrů k jednomu z dobře zásobených společných barů, které jsme vybudovali na našem patře. Když jedu z práce domů, míjím billboardy s reklamou na Smirnoff Fluffed Marshmallow a Smirnoff Iced Cake a nejen skořicový, ale i skořicový Churros Smirnoff. Místní lékárna, ta samá, která mi tři měsíce po sobě zkurvila recept, instaluje samoobslužné výčepy s pivem a mladí muži stojí fronty s prázdnými kelímky až k oční & péči o uši.
Při cestě do práce se připravuji na ochutnávku vína sponzorovanou firmou. Vynechat ji nepřipadá v úvahu. Můj plán je zpracovat místnost s limonádou a limetkou, ujistit se, že mě vidí těch pět lidí, kteří se o tyhle věci starají, a odejít dřív, než se to zvrtne (což se vždycky zvrtne). U stánku s občerstvením je vystaveno šest vín a čtyři piva. Požádám o sodovku a dostanu nechápavý pohled. Takže jen voda? Barman se omluvně ušklíbne. „Myslím, že v hale je fontánka s vodou?“ řekne.
Je. Ale je rozbitá. Patnáct minut se s prázdnýma rukama míchám mezi lidi a odrážím dobře míněné nabídky, aby mi něco přinesli z baru. Po páté si uvědomím, že se rozbrečím, jestli mi ještě jeden člověk nabídne alkohol. Odcházím a stejně se rozbrečím. Později si u pokojové služby objednám vanilkovou zmrzlinu, abych se rozveselila.
„Lidé ji milují s panákem bourbonu,“ říká osoba, která přijímá mou objednávku. „Máš zájem se pohostit?“
***
To léto si uvědomím, že všichni kolem mě jsou na dně. Ale taky mi dojde, že ženy jsou super dvojnásobně natankované – že být moderní, městskou ženou znamená být pořádnou pijankou. To není nová myšlenka – zeptejte se holek ze Sexu ve městě (nebo klapek). Žena s jednosladovou skotskou je odvážná a náročná a mohla by vás vyhodit ze života, kdybyste si s ní zahrávali. Žena s PBR je Cool Girl, která se nenechá zahanbit za říhání. Žena popíjející víno MommyJuice říká, že je víc než neplacená práce, kterou porodila. Věci, které ženy pijí, znamenají volný čas a péči o sebe a konverzaci – víte, luxus, který si nemůžeme dovolit. Jak to, že jste si toho nevšimli dřív? Ptám se sama sebe. Byla jsi příliš opilá, odpovídám si. To léto ale vidím. Vidím, že chlast je olej v našich motorech, věc, která nás udržuje v mručení, když bychom měli dělat jiné druhy hluku.
***
Jednoho dne toho léta mám na sobě nerozumné (ale roztomilé, tak roztomilé) boty a zakopnu na farmářském trhu, rozbiju si telefon, od krve si potřísním kolena svých oblíbených džínů a odřu si obě dlaně. Samozřejmě o tom napíšu na Facebook, jakmile se opráším. Tři ženy, které nevědí, že jsem střízlivá, to rychle komentují:
„Víno. Okamžitě.“
„Prodávají tam víno?“
„Rozhodně víno. A možná nové boty.“
Zmínil jsem se, že když se to stane, je ráno? Ve všední den? Tohle není jeden z těch farmářských trhů v nočním klubu. A ženy nejsou ten typ obletovaných, sklíčených bytostí, které si představujete, jak pijí, aby přežily den. Jsou to docela fajn holky, kterým se lidé posmívají, že mají problémy prvního světa. Proč potřebují pít?“
No, možná proto, že i cool kočky jsou pořád ženy. A není snadné být ženou, protože, jak jste si možná všimli, neexistuje žádný přijatelný způsob, jak být ženou. A pokud neexistuje přijatelný způsob, jak být tím, čím jsi, pak možná trochu piješ. Nebo hodně.
***
Rok předtím, než vystřízlivím, jsem požádána, abych byla Ženou v panelu ve firmě, kde pracuji. (To byl doslova nadhoz: „Potřebujeme jednu ženu.“) Tři chlapi a já, mluvíme s letními stážisty o firemní kultuře. V publiku jsou dvě stážistky, a když přijde čas na otázky, jedna říká:
„Slyšela jsem, že to tady může být pro ženy těžké uspět. Můžete mluvit o tom, jaké to pro vás bylo?“
Jako Žena z nějakého důvodu předpokládám, že otázka směřuje na mě. „Pokud jsi houževnatá, vytrvalá a máš hroší kůži, najdeš si cestu,“ říkám. „Já ano.“
Neříkám, že bude muset pracovat s přerušováním a neviditelností a mikroagresí a nedostatkem vzorů a celoživotním podmiňováním. Mým úkolem na tomto panelu je, aby to tu znělo dobře, takže některé věci vynechávám. Zejména to, že vypiju minimálně jednu láhev vína za večer, abych ze sebe rozpustil den.“
Ale je to žena. Nejspíš se naučila číst mezi řádky dřív, než uměla číst samotné řádky. Poděkuje mi a posadí se.
„Nesouhlasím,“ řekne chlap, který sedí vedle mě. „Myslím, že tohle je skvělá společnost pro ženy.“
Moje čelist se sama od sebe jemně rozevře.
Chlap vedle něj přikývne. „Rozhodně,“ říká. „Mám v týmu dvě ženy a se všemi vycházejí skvěle.“
Jistěže vycházejí, pomyslím si, ale neřeknu to. Říká se tomu kamufláž.
Chlap č. 1 pokračuje. „V mém týmu je žena, které se loni narodilo dítě. Šla na mateřskou dovolenou a vrátila se a daří se jí dobře. Maminky velmi podporujeme.“
Guy #3 mu skočí do řeči, jen aby se ujistil, že máme stoprocentní mužské pokrytí tohoto tématu. „Tady je to tak,“ říká, „že je to meritokracie. A zásluhy jsou genderově nezávislé.“ Usměje se na mě a já mu pohled oplatím. Tichá blazeovanost je to jediné, co mohu nabídnout, ale jeho úsměv ochabne, takže vím, že jsem pronikla na určitou úroveň samolibosti.
Pořadatel panelu a já se poté rozplýváme. „Ti zasraní zmrdi,“ říká. „Krysáci.“
Co má holka dělat, když jí parta chlapů před publikem právě řekla, že se mýlí v tom, jaké to je být sama sebou? Mohla bych si s nimi promluvit, jeden po druhém, a říct jim, jaké to je. Mohla bych organizátorům panelu říct, že tohle je důvod, proč tam nikdy nemáte jen jednoho z nás. Mohla bych si koupit kostým superhrdiny a zasvětit zbytek života pomstě na všech mužopláštnících.
Místo toho jsem sehnala pár kamarádek a utratily jsme stovky dolarů v hipsterském baru, popíjely žitné manhattany, jedly tapas a povídaly si o posledních mizerných, genderově nezapadajících věcech, které se nám staly na schůzkách a služebních cestách a při hodnocení výkonu. Připíjejí mi za to, že jsem to vzal za tým. A když jsme dobří a otupělí, odjíždíme domů a říkáme si Podívejte, co všechno jsme si zasloužili! Ten bar s blikajícími světly. To miniaturní jídlo. To černé auto s řidičem. Jsme dost drsní na to, abychom každý den snášeli, že nás někdo ignoruje, přerušuje a podceňuje, a společně se tomu smějeme. Dokázali jsme to. Tohle je dobrý život. Nic se nemusí měnit.
***
Pamatujete si na reklamu na parfém Enjoli ze sedmdesátých let? Na tu kočku, která dokázala přinést domů slaninu, usmažit ji na pánvi a nikdy tě nenechala zapomenout, že jsi chlap?“
Tu mrchu viním z mnoha věcí. Za šíření představy, že ženy by měly dělat kariéru, starat se o domácnost a souložit s manželem, i když jediná rozumná věc je vybrat si dvě a třetí zadat externě. Za to, že to vypadá okouzlujícím způsobem. Za to, že naznačovala, že to bude zábava. A za slogan, který s sebou vláčela: „8hodinový parfém pro 24hodinovou ženu“. Pro případ, že byste si mysleli, že se vám podaří z hodin vytáhnout jednu blbou hodinu.“
Další příběhy mého prvního střízlivého léta: Jdu na odpolední promítání filmu Magic Mike do jednoho z těch nóbl kin, kde se podávají koktejly na otupení strašného stresu ze sledování filmu v klimatizovaném pohodlí. Několik řad přede mnou pije skupina žen šampaňské brčkem. Hulákají a pokřikují na plátno, jako by byly v opravdovém Chippendale’s. Na parkovišti potom jedna z nich říká ostatním: „Čas pro holky! Musíme se přihlásit o svůj holčičí čas.“ „Zasloužíme si to,“ odpoví další. A pak odjíždějí každý jiným směrem.
V nehtovém salonu probíhá oslava narození dítěte. Kromě čestného hosta všichni pijí víno, hodně vína. Zajímalo by mě, jestli to nastávající mamince vadí, jestli má pocit, že se o ni otírají. „Díky bohu, že existují místa jako tohle, kde si můžeme užít dámskou jízdu,“ říká žena ve žlutých šatech. Říká nastávající mamince, že už je dost daleko na to, aby si dala víno. Zdá se jí důležité, aby se nastávající maminka napila s nimi. Přistihnu se, že přikyvuji. Ty, pomyslím si. Jo, já tě znám. Vždycky se najde někdo, kdo se nedokáže vyrovnat s tím, když někdo nepije.“
„Do večeře budu mít kocovinu,“ řekne jiná žena. „Ale stojí to za to. Jak často máš možnost na odpoledne vypadnout od dětí?“
Osobně si myslím, že je to necitlivé říkat na dětské oslavě.
Je to opravdu tak těžké, být ženou prvního světa? Opravdu je tak těžké mít kariéru a manžela a domácí mazlíčky a bylinkovou zahrádku a posilování jádra a oh-právě jsem se probudila-jako-tento make-up a obličejové injekce a řidiče Uberu, který by mohl být možná násilník? Je tak těžké pracovat deset hodin za svých právoplatných 77 % platu, chodit domů kolem opilce, který vás zve, abyste mu vykouřili ptáka, a zapnout televizi, abyste slyšeli, jak muži, kteří řídí tuto zemi, mluví o tom, že vás ochrání před lítostí nad potratem tím, že vás donutí pěstovat děti ve svém těle?“
Chci říct, co je na tom? Proč by někdo chtěl změkčovat hrany této nádherné reality?“
***
Běžím ženský půlmaraton v srpnový den, kdy jsou teploty patnáct stupňů nad normálem. Je to – jak to nazvat – horor. Ale doběhnu a někdo mi dá cílovou medaili. Jsem promočená, odřená, kulhám, a přesto triumfuji. Dokud mi neřeknou: „Stan s margaritou je támhle!“
Jogové studio, kde občas cvičím, pořádá každý měsíc akci „Vinyasa & Vino“: hodina rychlé jógy v místnosti s teplotou sto stupňů, po které následuje sklenka návykové, odvodňující látky (místní výroby!). Ale jde prý o vědomé vychutnávání. Tak tedy. Omlouvám se, že jsem si myslela, že jde o uvědomělou reciproční reklamu pro převážně ženské publikum, a om šanti.
Místní kuchyňský obchod nabízí kombinovaný kurz dovedností s nožem a ochutnávky vína – ano, vína pro lidi, kteří se už sami označili za tak nešikovné s ostrými předměty, že potřebují odbornou instruktáž.
V salonu na depilaci voskem je pro první brazilské zákazníky připravena karafa s tequilou z broušeného skla, což – dobře, víte co, ta tequila mi kdysi vlastně docela pomohla, a jsem dalek toho, abych o ni připravoval ostatní prvňáčky.
Ale nože a chlast, jóga a chlast, běh na 13 mil a chlast? Co bude příště, když se budeme opíjet alkoholem: Školení resuscitace? Kurz baletu pro štěňata? (Nic takového, ale někdo by se toho měl ujmout.) Neexistuje nic tak neodmyslitelně pohlcujícího, vysoce rizikového nebo příjemného, abychom se nepokusili změnit svou přirozenou reakci na to? Možná jsou ženy tak zaneprázdněné předstíráním – aby byly v práci víc jako muži, v posteli víc jako pornohvězdy, v padesáti víc jako třicátnice – že už nevěříme svým přirozeným reakcím. Možná je všechno to víno instagramovým filtrem pro naše vlastní životy, abychom neviděly, jak se staly povrchními a popraskanými.
Koncem léta si udělám výlet do Sedony a na Facebook dám fotku, která zachycuje červené skály, hromadu knih, obří kakaový koktejl a mé lesklé azurové nehty na nohou v jednom snímku. Je to vědecky nejvíc dovolenková fotka, jaká kdy byla pořízena.
„Ehm, kde je víno?“ chce někdo vědět.
„Jo, zdá se, že na téhle dovolené chybí víno,“ ozve se někdo jiný.
Jdu do papírnictví koupit přání pro přítelkyni. Když jsem pil, nedokázal jsem se udržet natolik pohromadě, abych sledoval příležitosti k přáníčkům, takže už je to nějaký čas, co jsem navštívil obchod s přáníčky. V přáníčkách pro ženy se objevují tři témata:
„Víno je pro ženy jako lepicí páska pro muže… všechno spraví!“
„Nechávám víno zmizet. Jaká je tvoje superschopnost?“
„Pane, dej mi kávu, abych změnila věci, které změnit můžu…, a víno, abych přijala věci, které změnit nemůžu.“
Nově střízlivé ženy mají spoustu úžasných vlastností, ale nedostatek soudnosti mezi ně nepatří. Nestojím tam jen tak a v duchu tsk-tsk na karty. Skutečně nad nimi fyzicky kroutím hlavou jako paní Grundyová. Jsi si jistá, že tyhle věci nemůžeš změnit? Přemýšlím. A přestal jsi přemýšlet o tom, že když potřebuješ etanol – ano, v tomto bodě střízlivosti jsem vínu říkal etanol, nelituješ, že jsi se mnou tehdy nemohl být? – přijmout, možná je to proto, že jsou nepřijatelné?“
***
Čím déle jsem střízlivá, tím méně trpělivosti mám s tím, že jsem 24 hodin denně. Cizinec, který mi říká, abych se usmívala. Údržbář, který mi zírá na nohy. Muži v televizi, kteří chtějí anektovat mou dělohu. Dokonce i ostatní muži v televizi, kteří říkají, že potraty by měly být „bezpečné, legální a vzácné“. Co je vám kurva do toho, jestli je to vzácné, nebo ne? Myslím.
Časopisy, které mi říkají, že silná je nová sexy a chytrá je nová krásná, jako by silná a chytrá byly jen cesty k sexy. Memy na Facebooku: svaly jsou krásné. Ne, počkat: tuk je krásný. Ne, počkat: štíhlá je taky krásná, pokud se o to nepostaráš. Ne, počkat: Všechny ženy jsou krásné! Jako bychom byly batolata, která musí dostat přesně stejný podíl princeznovského prachu, jinak se z toho posereme.
A pak se začnu zlobit i na ženy. Ne za to, že se špatně narodily, ani za to, že se mi nepodařilo odbourat tisíc let patriarchátu podle mého osobního harmonogramu. Ale za to, že se nechají tak snadno obměkčit lahví. Za to, že si myslí, že právo nechat se zdemolovat jako muž znamená cokoli jiného než právo být stejně nepoužitelný.
„Cože,“ říká žena, se kterou se ráda hádám, „aby se mohly podělat a my se o ně musely starat?“
Ne, říkám jí. Musíme se postarat sami o sebe.
„To mi pořád nepřipadá fér,“ říká ne bezdůvodně.
Ale kdo říkal něco o férovosti? Tady nejde o to, co je spravedlivé. Jde o to, co si můžeme dovolit. A to si nemůžeme dovolit. Nemůžeme si dovolit předstírat, že je v pořádku, že všechno, co děláme, co si myslíme, co si oblékáme nebo na co říkáme ano či ne, je nějak špatně. Nemůžeme si dovolit chovat se, jako by bylo v pořádku, že „Holky můžou všechno!“ se někde v minulosti přeložilo jako „Ženy musí dělat všechno“. Nemůžeme si dovolit žít životy, které musíme obelhávat vlastní centrální nervovou soustavu, aby je tolerovala.
Nemůžeme si dovolit být ženami 24 hodin denně.
Nemohla jsem si dovolit být ženou 24 hodin denně. Ale nezabránilo mi to v tom, abych to zkoušela, dokud mě to nezničilo.
To léto jsem na ženy velmi naštvaná a pak jsem velmi, velmi naštvaná sama na sebe. A zůstávám tak po celé měsíce, prodírám se svými prvními střízlivými Vánocemi a změnou práce a chřipkou a narozeninami a používám ten vztek na každém kroku jako připomínku, abych dával pozor a šel pomalu a vybíral si věci, které skutečně chci, aby se staly. Než se vrátí léto, uvědomím si, že už nejsem cítit osmihodinovým parfémem.
***
To druhé léto potkám kamarádku Mindy u San Diega, kde se jí za pár dní narodí adoptovaný syn. Mindyiny temné uličky byly jiné než moje, ale procházela jimi stejně a sama se z nich také vyvedla. Když mluvíme o nedávné minulosti, občas na sebe mrkneme jako lidé, kteří se po dlouhém špatném filmu snaží přizpůsobit slunečnímu světlu. Stále častěji je to to nové, co upoutává naši pozornost: moje nová práce, její nové a šťastné manželství, kniha, kterou píšu, a kurzy, které navštěvuje. Věci, které krok za krokem uskutečňujeme.
Víkend trávíme pomalým pohybem a pozdním spaním a – pokrytecky – přáním, aby si to líné dítě už pospíšilo. V neděli ráno si čteme u hlubokého konce hotelového bazénu, když se mělký konec začne plnit ženami, soudě podle toho, co zaslechneme, svatebčany. A zaslechneme toho hodně, protože přicházejí už podnapilé a mimosy z granátového jablka – granátové jablko je superpotravina! říká jedna žena ostatním – prostě přicházejí dál, až to na té straně bazénu vypadá jako řecký chór žen, které mají velké stížnosti na svá těla, obličeje, děti, domovy, práci a manžely, ale nehodlají s ničím z toho nic dělat, jen se naložit a spálit v pouštním vedru.
Podívám se na Mindy pohledem, kterým ženy říkají, věříš tomuhle svinstvu? jen s lehkým přivřením očí. Žena po její druhé straně ten pohled zachytí a oplatí mi ho přes svůj laptop a pak se přidá i žena vedle ní. Zapojíme se do tiché čtyřsměrné výměny zděšení, podráždění a mrchovitosti a je to báječné.
Potom si Mindy posune sluneční brýle Tom Ford zpátky na oči a řekne: „Jediné, co můžu říct, je, že na téhle straně bazénu je fakt hezky.“ Zasměju se a srdce se mi rozbuší proti plavkám a taky si stáhnu brýle, abych si udržela náhle uslzené oči pro sebe. Protože to tak je. Na téhle straně bazénu, kde je kniha, kterou čtu, zklamáním a moje nohy vypadají příliš bíle a led v mé sklenici už dávno roztál a práce je těžká a pořád není dobrý způsob, jak být holkou, a já nevím, co si počít se svým životem, a musím se s tím vším vlastně vyrovnat, je moc hezky. Nikdy jsem nečekala, že se dostanu na tuhle stranu bazénu. Nemůžu uvěřit, že jsem se dostala až sem.