Děkuji, že jsi to napsala, Nicole! Je to jeden z mála článků, které se skutečně zabývají krizí identity, kterou procházím.
Jsem pětatřicetiletá jihovýchodní Asiatka, která byla ve své vlasti vychována jako konzervativní evangelikální křesťanka a připravována k emigraci do Severní Ameriky, kde jsem doufala ve studium a posléze v kariéru ve vědě nebo technice.
Na počátku mého dospívání se však můj otec, vědec pracující pro jednu korporaci, dostal do horké vody kancelářské politiky. A tak mě přiměl naplánovat si střední školu tak, abych se místo toho připravoval na obchodní školu. Nikdy jsem neměl zájem stát se šéfem korporace, ale chtěl jsem myslet na to, že ať už skončím s jakoukoli kariérou, chci mít kontrolu nad svým finančním zabezpečením.
Tak jsem mu vyhověl, ale nakonec jsem přišel o hodiny přírodních věd, které bych potřeboval k tomu, abych se mohl věnovat kariéře, po které jsem opravdu toužil. Další věcí bylo, že jsem v té době dostal za podivných okolností, které nebudu rozebírat, zrychlené studium, nakonec jsem měnil školu jednou za rok a střední školu jsem dokončil v šestnácti. Chodil jsem na dvě školy: ta druhá (15-16) byla moje vysněná internátní škola se všemi programy, které jsem chtěl, a ta první (14-15) byla ta levná, která nabízela akceleraci, ale starala se o děti opilých buranů a nedělala nic jiného, než že demoralizovala moje studium.
Moje plány na univerzitu byly tak zmatené přáním mých rodičů, že to vzali za své a poslali mě na obor podnikání na neakreditovanou fundamentalistickou křesťanskou vysokou školu v biblickém pásu USA, protože to bylo mnohem levnější než řádná americká univerzita. Za dva semestry mě vyhodili, opět za podivných okolností, které by se na normální univerzitě, kde nepanuje legalismus křesťanské školy, nestaly. Bylo mi teprve sedmnáct a po životě dobrého studenta, kterému se předpovídala zářná budoucnost, se ze mě stal pošramocený vysokoškolský odpadlík.
Moji rodiče mě pak poslali do Evropy, protože tamní univerzity jsou levnější než v Americe – ale to byla oklika, o kterou jsem nikdy moc nestál, až na slib rodičů, že si osvojím nové jazyky, nové pohledy na rozmanitost v globalizovaném světě a snadné mezinárodní cestování.
A pak mi krátce po příjezdu zrušili speciální obchodní obor, který jsem si v Evropě vybral, kvůli nedostatečnému počtu přihlášených. Nevycházela jsem s kamarádkami a v kostele jsem byla terčem pomluv, protože jsem byla ta nová holka, která objímala svého přítele na zastávkách chladného autobusu. A z toho přítele se vyklubal horkokrevný, urážlivý lhář, který mě neustále ztrapňoval na veřejnosti a ohrožoval mou bezpečnost doma.
V té chvíli jsem ztratila víru ve vzdělání i v rodiče, ale nějak jsem se držela svého náboženství. Útočiště jsem našel v pyramidě multilevel marketingu, kam mě nasměroval můj bratranec, a můj starší upline pár se pro mě stal jako rodiče – vedl mě, pomáhal mi a v jednu chvíli se mě dokonce ujal. Byl to však dravý byznys, který mě dále stavěl proti mému vzdělání a kariérním plánům, mým rodičům a beznadějnému ztroskotanci, kterým bych se údajně stal, kdybych se nezavázal k úspěchu v tomto „podnikání“.
Své rodiče jsem neviděl tři roky, ale když mě konečně navštívili, když mi bylo 21 let, uvědomil jsem si, jak moc mi chybí. Táta mi řekl, že naše země je teď na lepším místě, už to není ta krizová zóna zmítaná občanskou válkou, jak jsem ji znal, když jsem ji před sedmi lety opouštěl. A tak jsem se rozhodl, že se ještě ten rok vrátím domů a začnu znovu.
Při zpětném pohledu jsem možná měl obnovit svou víru v budoucnost STEM a pokračovat tam, kde jsem ve čtrnácti skončil. Ale místo toho jsem stále nevěřil ve vzdělávací systém a chtěl jsem to, o čem jsem si myslel, že je dobře placená kariéra, kterou bych mohl začít bez titulu: vysílání. Nakonec jsem ve dvaadvaceti znovu nastoupil na univerzitu a studoval komunikaci na opravdu mizerné vysoké škole nedaleko místa, kde jsme s rodiči bydleli.
Ačkoli nelituji toho, že jsem ve dvaadvaceti znovu začal studovat vysokou školu a titul jsem získal až v šestadvaceti, lituji toho, že jsem vystudoval obor komunikace a šel na tu posranou vysokou školu. Místo toho, abych se pokoušel o vysílání a selhával při studiu snadného, ale zbytečného oboru, jsem opravdu mohl jít naplno s inženýrským titulem na dobré a renomované výzkumné univerzitě.
Moje sny o vysílání se trochu otupily a nakonec jsem se stal novinářem. Práce v časopise se mi líbila, ale platili tam prd. Přešel jsem do televizní redakce, ale nenáviděl jsem to kvůli kancelářské politice a tomu, jak to zabíjelo mou kreativitu. Opět, televize taky platila prd a já se cítila naštvaná kvůli nejistotě své finanční budoucnosti.
V sedmadvaceti jsem se dala na cestopis na volné noze, když jsem si uvědomila, že je to dobrý způsob, jak uplatnit své novinářské dovednosti v zážitcích, které mi pomáhají poznat a milovat rodnou zemi, kterou jsem byla vychovávána k opovržení. Na dlouhou dobu to bylo nejlepší kariérní rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Nenazval bych se „úspěšným“, ale záleželo mi na mé práci, měl jsem kontrolu nad tím, co dělám se svým časem, a vydělával jsem lepší peníze než při zaměstnání v médiích.
To znamená, že jsem měl těžké začátky na volné noze, takže jsem lovil stipendia na zahraniční postgraduální školy v naději, že se dostanu dopředu. Odjel jsem tedy do Austrálie, abych získal magisterský titul v oboru mezinárodního rozvoje v naději, že mi to pomůže pochopit ekonomické a politické problémy, kterým čelí „cestovní destinace“ mé země, a poznatky, jak jim pomoci. Navíc mezinárodní nevládní organizace a organizace OSN platí lépe než novináři, takže je to výhra pro obě strany.
Několik věcí jsem se však naučila po zlém. Mít magisterský titul neznamená, že skutečně ovládám nový obor, jen obohacuji soubor dovedností, které jsem si již vytvořila v bakalářském studiu, o některé nové perspektivy. Takže zpátky k žurnalistice. Ale po dvou až třech letech v zahraničí, kde jsem studovala postgraduální školu a věnovala se projektům z vášně, nebylo snadné jen tak navázat tam, kde jsem skončila se svou profesní sítí doma.
Po postgraduální škole jsem tedy měla velmi smíšenou kariéru na volné noze, která se skládala z asistence při výzkumu, překladů, psaní textů, dokumentárních filmů, malých hereckých vystoupení a žurnalistiky na volné noze pro mezinárodní média. Dva roky to šlo dobře, ale měla jsem pocit, že by to všechno mohlo jít do háje, kdyby mě opustilo štěstí. A to se stalo, když přišla pandemie covid-19.
Dnes už nevím, kdo jsem. STEM Caro skončila dřív, než začala. Obchodní Caro mi nebyla souzena. Vysílání Caro se dělo jen v občasných jiskrách, ale nikdy se pořádně nerozjelo. Skončila jsem jako ubohá novinářka Caro, která chce víc, ale nikdy víc nedostane. Aktivistka Caro nevěří v aktivismus, stará se jen o sebe a ostatním „pomáhá“ slovy. Konzultantka Caro je zmatená, protože miluje rozmanitost, ale v žádné z těch rozmanitostí nemá budoucnost. Myslela jsem si, že Cestovatelka Caro je moje konečné já, ale covid-19 mi to vzal.“
Křesťanka Caro? Víru jsem opustila před deseti lety, když měl můj otec poměr a církev se víc starala o svatební slib mých rodičů a mé bezpodmínečné odpuštění než o to, aby tátu pohnali k odpovědnosti a povzbudili mámu, aby přijala změnu.
Nezávislá Caro? Moje práce se vypařila a já teď žiju s rodiči, kteří jsou ztroskotanci, jimiž pohrdám. Někdo by mohl říct, že jsem jen zlobivá dcera, která je neuctivá a nechce dospět. Ale věřte mi, že jsem dospěla ve všem, co mi zbylo ze života poté, co mi sobečtí a nejistí rodiče vzali formativní léta. Proto na ně nejsem milá: nezáleželo jim (a nezáleží jim ani teď) na mé budoucnosti, tak proč by mi mělo záležet na jejich pocitech? Moji rodiče jsou ti poslední lidé ve vesmíru, kterým bych se chtěla podobat, ale uvízla jsem s nimi a nemůžu s tím nic dělat, jen se kvůli tomu vztekat, aniž bych to mohla nějak řešit.
Často si opravdu přeji, aby tenhle život, který miluji, byl jen jedna opravdu dlouhá noční můra a abych se ráno probudila zpátky ve svém dvanáctiletém já v roce 1997 a vrátila se ke správným životním rozhodnutím. Pět let na druhé internátní škole se vším všudy, během střední školy přijít o náboženství, pět let na inženýrské škole v Kanadě, pravděpodobně se vrátit do své nezasažené země, protože bych absolvoval během krize v roce 2008, prosadit se v kariéře, protože mám zahraniční kvalifikaci, vrátit se do Kanady na postgraduální studium, založit startup, který by podporoval spolupráci mé země a Kanady, a teď během pandemie bych pracoval na něčem, co by řešilo problémy vyžadující řešení pro postpandemický svět.
Ale to bude samozřejmě vždycky jen fantazie. Příliš jsem se vzdálil od svých snů o STEM a věnoval se kariéře, která má co do činění pouze s mým vlastním uspokojením a nemá nic společného s řešením problémů světa, což už v dnešním světě nemá význam.
Já opravdu nevím, jak se znovu objevit a znovu objevit ještě jednou. Mám pocit, že už mi opravdu došly mé pověstné karty a že už nemám místo ve hře. Ale takhle to přece nechci. Přála bych si, aby si se mnou někdo, kdo mě neodsuzuje, sedl a položil mi otázky z tohoto příspěvku a vytvořili bychom nějaké konkrétní plány, s nimiž bych mohla běžet a změnit svůj život. Momentálně mám pocit, že mi v tomto směru nepomáhají ani pyschoterapeuti, které jsem si zaplatila – chtějí se zaměřit jen na pocity a odpuštění. Ale děkuji Nicole, že mi dala něco nového, co mohu vyzkoušet. A pokud jste dočetli až sem, děkuji vám. Všechno nejlepší.