Populární na Variety
Seriál IFC nedávno ukončil svou osmou a poslední sezónu.
Nemusíte být zrovna geniální v propojování teček, abyste přišli na to, proč byla hudba klíčovou součástí seriálu Portlandia, který nedávno ukončil svou osmou a poslední sezónu. Hostitelské město je rockovým městem, ale co víc, Fred Armisen a Carrie Brownsteinová dospěli na punkové scéně, ačkoli to byl její počáteční nárok na slávu a jeho tajná identita. Do seriálu společnosti IFC zakomponovali tolik původních písní, že by se dalo s klidem tvrdit, že jako hlavní týdenní hudebně-komediální seriál předběhl „Crazy Ex-Girlfriend“ na celé čáře.
Na počest osmi sezón požádal Variety Brownsteina (rovněž známého ze Sleater-Kinney) a Armisena, aby každý z nich uvedl čtyři nejzajímavější momenty ze značné knihovny původních melodií jejich seriálu. Některé z voleb dua se týkaly slavných hostujících hvězd z hudebního světa (Henry Rollins, k.d. lang) nebo kolegů z obsazení (známý Kyle McLachlan) a v některých případech Armisen vybral melodie, které primárně napsal druhý z partnerů. Jejich výběry:
„Starostova píseň pro Portland“ (2011) s Kylem McLachlanem
BROWNSTEIN: Závěrečný beat tohoto zavinovacího skeče spočíval v tom, že starosta zazpívá městu milostnou píseň. Měli jsme k tomu hudbu. Neměli jsme ale text. A spousta věcí, které v seriálu děláme, zejména na začátku – a to bylo ve druhé sérii – je improvizovaná. Kyle si před natáčením poslechl píseň a napsal velmi hloupý text, který tak trochu evokoval postavu Toma Jonese. Bylo to velmi zvláštní a surrealistické. Byl nervózní. Bral to vážně, což se mi líbí. Kyle si vždycky libuje v příležitostech, kdy může ukázat, jak široký je záběr jeho improvizace, a má také výstřednosti, které podle mě zřejmě brzy vytěžil a podnítil David Lynch, ale opravdu to k němu patří. Je tak sofistikovaný, ale zároveň je v něm i určitá hloupost. Ta píseň nějakým způsobem ztělesňuje tyto zdánlivě nesourodé Kyleovy vlastnosti – tu drzost, ale i neohrabanost, nebo spíš bezelstnost. Takže ta písnička si určitě žije vlastním životem, stejně jako, myslím, všechno, co Kyle McLachlan dělá a co vypovídá o jeho jedinečnosti.“
„Animal Parade“ (2013) s Mattem Berrym
ARMISEN: Squiggleman byla postava (kterou hrál Berry), která byla oblíbeným zpěvákem dětské hudby. Když se naše postavy Brendan a Michelle pokusily o nějakou náročnější hudbu, děti v publiku to nezajímalo. „Animal Parade“ se zdála být dokonalým – a doufejme, že i přesným – vyobrazením tohoto žánru. Text písně je o průvodu nebo zvířatech a zvucích, které vydávají, ale pak najednou přišla řeč na sklápěčku.
„I Refuse“ (2018) s Henry Rollinsem, Kristem Novoselicem a Brendanem Cantym
BROWNSTEIN: Bylo to nepopiratelné vzrušení, které jsme všichni – herci, štáb, scénáristé – cítili, když jsme mohli dát dohromady skupinu Riot Spray složenou z Krista z Nirvany, Brendana z Fugazi a Henryho Rollinse z Black Flag a mnoha dalších věcí. To bylo pro svět Portlandie tak jedinečné, že se to mohlo spojit v rámci komedie. Fred tu píseň napsal a byla dokonalá z hlediska hudební éry, kterou jsme se snažili ztvárnit. Fred i já pocházíme z punkových a indie kapel a určitě tento žánr považujeme za velmi formativní pro nás oba. Ta píseň a ten skeč byly o zkoumání toho, jak stárne rozhořčení. Jak to skloubit s touhou žít pohodlně? Když jsme byli mladí, věřili jsme v tuhle věc, která byla tak trochu antikorporátní, antikapitalistická, a pak jsme se nakonec chtěli postarat o sebe a svou rodinu a své město a svou zemi, takže to někdy znamená kompromis a otevřenost místo uzavřenosti. A postava jako Spyke, kterou Fred hraje, je ta poslední, která se s těmito věcmi tak nějak vyrovnává, takže své přátele vnímá jako zrádce.
„Ona teď dělá šperky“ (2015)
ARMISEN: Bylo to prohlášení, které jsme v té době často slýchali. Carrie ji napsala a několikrát jsme ji hráli naživo, což se mi opravdu líbilo.
„Dva banány“ (2014) s Mayou Rudolph a Tuckem & Patti
BROWNSTEIN: To opravdu zahrnuje absurditu naší show, o kterou jsme se vždycky snažili. Je to prostě taková absurdní myšlenka, textově – opravdu obutá metafora, aby byla použitelná. Ta myšlenka, že dva banány jsou nějak podobné muži a ženě a že tak nějak funguje romantika a oheň zůstává zažehnutý, je opravdu chabý koncept. Ale s takovou upřímností to zpívají Maya Rudolph a Tuck & Patti a pak Fred a já.
„Going Home“ (2014)
ARMISENA: Ze skeče s názvem „The Best Part is Going Home“. Je to o tom, jak jdeme na koncert kapely a zažíváme všechny ty věci, kvůli kterým je večer tak trochu vyčerpávající – stání v různých frontách, tlačení se, nutnost zůstat na několik přídavků. Tenhle sladký hlas se ozve, když začíná ta nejlepší část večera: jít domů.
„What About Men?“ (A co muži?) (2016)
BROWNSTEIN: „What About Men?“ je píseň, o které se neustále mluví. Je to video, které si lidé posílají, když se ve zprávách objeví něco, co připomíná zoufalý osud heterosexuálních bílých mužů. Vzhledem k povaze seriálu Portlandia nás zajímá taxonomie, takže i když jde o satiru, pořád je to vysvětlení, kdo jsou ty postavy, a ne jejich obžaloba. Místo toho, abychom jen ukázali prstem a řekli: „To je směšné, že se tak cítíte,“ spojením s hymnou říkáme: dobře, možná s hnutím za práva mužů nesouhlasíme, ale je zajímavé zkoumat důvody, které za něčím stojí, a dělat to způsobem, který se snaží o pochopení a porozumění. A když dospějete k výsledku svého zkoumání, můžete být stále na místě, kde nesouhlasíte, ale to neznamená, že nestojí za to snažit se pochopit motivace lidí.
„Down to the River to Pray“ (2014) s k.d lang
ARMISEN: I když je tato píseň zpívaná k. d. langem na venkovské cestě poslední scénou 4. série, rád ji považuji za poslední scénu celého seriálu. Vycházím z toho, že lidé sledují seriál mimo pořadí, a tohle je takový dokonalý tón pro závěr: optimistický duchovní zpěv.
.