Jody Dayová přednáší na TEDx v sále plném lidí na pozadí rozcestníků, které pro tuto příležitost vybrala: „Crazy cat woman“, „Witch“, „Hag“, „Spinster“, „Career woman“. „Co se vám vybaví, když vidíte tato slova?“ ptá se publika. Ti se neklidně posunují. Mírně si sama odpovídá na svou otázku: „Všechna tato označení se používají pro bezdětné ženy… Já jsem bezdětná žena. A jsem tu, abych vám vyprávěla o svém kmeni – o té jedné z pěti bezdětných žen, které se skrývají na očích všude kolem vás.“
Day je nedobrovolně bezdětná. Vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomila, že matkou rozhodně nikdy nebude. Byl únor 2009 a ona ve svých 44 a půl letech opustila špatný dlouhodobý vztah a přestěhovala se do zanedbaného londýnského bytu. „Stála jsem u okna a dívala se, jak déšť dělá po skle zaprášené stopy, když doprava na ulici pod námi jako by utichla, jako bych ji dala na ‚mute‘. V tu chvíli jsem si ostře uvědomil sám sebe, skoro jako bych byl pozorovatelem scény zvenčí svého těla. A pak mi to došlo: je konec. Nikdy nebudu mít dítě.“
Dnes víme, že 20 % britských žen, které se narodily stejně jako Dayová v 60. letech, dovršilo 45 let, aniž by měly dítě. Toto číslo je dvakrát vyšší než u generace jejich matek – budeme si muset počkat na příští sčítání lidu v roce 2021, abychom zjistili, zda se počet žen narozených v 70. a 80. letech zvýšil nebo snížil (a zda vládní statistici přehodnotí hranici plodnosti – věk, kdy se předpokládá, že ženy přestanou mít děti – tak, aby přesáhla 45 let). A přesto Dayová onoho únorového odpoledne před osmi lety nemohla na internetu ani v knihách najít nic o své bolestivé, nezvratné situaci. Když do vyhledávače zadala „bezdětná žena“, dostala se na stránky, které vedly ženy, jež se rozhodly být „bezdětné“ – „některé z nich psaly opravdu nenávistné věci o tom, jak jsou děti hrozné“. Nikoho takového neznala a cítila se osamělá a vyděšená. Následovaly „čtyři roky pekla“: „Moje osobnost se úplně změnila. Byla spousta věcí, se kterými jsem se nedokázala vyrovnat. Stáhla jsem se ze všech vztahů. Navštěvovala jsem lékaře, terapeuty – nikdo nevěděl, co se mnou je.“
Je fascinující sledovat, jak se ve veřejném prostoru začínají prosazovat rozhovory o nepříjemných, zřídka diskutovaných tématech. Téměř vždy je do povědomí protlačují nikoliv akademici nebo odborníci, ale lidé, kterých se daná problematika osobně dotýká a kteří se ocitají v pozici neochotných obhájců příčin, k nimž se dosud jen těžko přiznávají. První blogový příspěvek Dayové – po dvou letech jejího čtyřletého pekla – se týkal toho, co nazvala Tunel, „zážitek, který jsem měla na konci doby, kdy jsem se stala matkou. Je to nespecifické období, každá žena ví, o čem mluvím, a je to tak trochu, když se váš život zužuje dolů a dolů a dolů a vy máte pocit, že jste uvízli v tomto tunelu.“ Ohlas byl obrovský. Její blog Gateway Women rozkvetl do obrovské internetové komunity a poté se stal knihou pro ženy, které se snaží najít smysl života, jenž měl být naplněn dětmi. Nyní existuje více než 100 bezplatných skupin Gateway Meetup pro nedobrovolně bezdětné ženy v Británii a dalších 100 po celém světě, včetně Švýcarska, USA a Indie. Day vede po celém světě semináře pro ženy, které se potýkají s bezdětností, a připravuje se na dráhu psychoterapeutky.
Jen nedávno začali další lidé poprvé veřejně mluvit o své nedobrovolné bezdětnosti. A je zajímavé, že většina z nich jsou Britové, kde je míra bezdětnosti u žen starších 45 let nižší než například v Irsku (kde nemá děti každá čtvrtá žena narozená v 60. letech) nebo v Německu (kde je to každá třetí). Hovořím s Lizzie Lowrieovou, která pořádá rekolekce pro bezdětné ženy a letos zorganizovala v liverpoolské katedrále bohoslužbu „Den matek na útěku“; se Stephanií Phillipsovou, která před dvěma lety založila Světový týden bezdětnosti („Rodiče řeknou, že už mají dost čekání na to, až se stanou prarodiči. Lidé musí přestat říkat ‚hodiny tikají‘. Je třeba přijmout fakt, že ne každý se stane rodičem a že někteří lidé, kteří jimi nejsou, potřebují truchlit“); Kirsty Woodardové, která před třemi lety založila organizaci Aging Without Children (Stárnutí bez dětí), jež podporuje starší lidi bez dětí a vede kampaně na jejich podporu. Woodardová mi říká, že 1,2 milionu lidí starších 65 let ve Velké Británii nemá děti – a toto číslo se do roku 2030 zdvojnásobí na 2 miliony: „Polovina všech starších lidí žije sama. Vláda předpokládá, že všichni starší lidé mají rodinu, která jim pomůže se o ně postarat.“
Tento pátek se v rámci festivalu 50+ v Yorku stínová ministryně dopravy, poslankyně Rachael Maskellová, která nemá děti, poprvé zapojí do panelové diskuse o stárnutí bez dětí. Ve stejný den odpoledne na druhém konci světa, v Clevelandu v Ohiu, bude Day hlavní řečnicí na summitu Not Mom. Mezi mnoha zajímavými postřehy jeho organizátorky Karen Malone Wrightové je i její přesvědčení, „že rodiče považují za samozřejmost mnoho příležitostí k navazování kontaktů, které mají k dispozici. Je to podobné jako u podnikatelů, kteří hrají golf. Rodiče, kteří se nudí na schůzce rodičovského sdružení nebo na fotbalovém zápase, si povídají a navazují kontakty, někdy i profesní.“ May říká, že na pracovišti je „jeden z pěti“ tam, kde byla před dvaceti lety komunita LGBT, s tím rozdílem, že – proporcionálně – je jich mnohem více. „Firmy zaměňují politiku přátelskou k rodině a ženám a často dochází k situacím, kdy se očekává, že bezdětní lidé převezmou práci, když někdo odejde na mateřskou dovolenou. Myslím, že personální oddělení budou muset začít zohledňovat přání a potřeby bezdětných.“ Tento koncept bude pro některé lidi pravděpodobně matoucí, jak napsala jedna blogerka ve své recenzi americké knihy o bezdětnosti: „Ve světě, kde jsou války, nemoci, hlad, vraždy a rozdělení, je být bezdětnou starou pannou na stupnici tragédií docela málo.“
Ale kdo jsou bezdětní a kolik z nich chtělo děti? Nejblíže je metaanalýza nizozemského akademika profesora Renskeho Keisera z roku 2010, která naznačuje, že pouze 10 % bezdětných žen se aktivně rozhodlo nestát se matkami. Zbývá tedy 90 % žen jako Dayová. Pouze 9 % z těchto 90 % je bezdětných ze známých zdravotních důvodů. Vezmeme-li tato čísla za bernou minci, je o to záhadnější, že nedobrovolně bezdětné ženy jsou tak neviditelné. „Domnívám se, že hlavním důvodem, proč jsou bezdětné ženy na internetu mnohem viditelnější,“ říká Dayová, „je to, že se necítí umlčeny studem. Jejich bezdětnost je pozitivní volba; volba, na kterou se cítí hrdé a která jim pomáhá čelit stigmatu bezdětných žen. Bezdětné ženy se musí prokousat smutkem, aby se na toto místo dostaly, a mnohé z nich v něm zůstávají zaseknuté desítky let, možná dokonce celý život. Určitě jsem se setkala a pracovala se sedmdesátiletými ženami, které nikdy neměly šanci překonat svůj zármutek kvůli nedostatku informovanosti nebo podpory.“
Mezi lidmi, kteří jsou nedobrovolně bezdětní, je ještě neviditelnější podskupina, a ne malá: muži. Koncem 90. let se tehdy devětatřicetiletý Robin Hadley začal potýkat se změnou paradigmatu ve svých vlastních životních plánech do budoucna. Hadley navázal vztah se ženou, která byla o několik let starší než on. Ona se již smířila s tím, že zůstane bezdětná, ale Hadley vždycky chtěl být otcem. Hluboce žárlil, když jeho nejlepší přítel založil rodinu. A teď byl tady – stál před poslední šancí mít dítě. Pro Hadleyho znamenala bezdětnost okolnost, že se rozhodl pro vztah, ve kterém věděl, že děti nejsou na pořadu dne. „Vím, že jsou muži, kteří dávají přednost touze stát se otcem před touhou mít dobrý vztah, ale pro mě byl vztah důležitější.“ Zůstává šťastně ženatý a bezdětný. „Bolest z bezdětnosti přichází ve vlnách. Mám přátele, kteří se stávají prarodiči, a stejné pocity, jaké jste měli, když začali mít děti, se znovu vynořují.“
Hadleyho bolestná situace nakonec přesměrovala jeho profesní zájmy. Chtěl se dozvědět více o tom, jak se muži jako on cítí v souvislosti s otcovstvím – „a byl jsem ohromen. Prostě tam není vůbec nic“. (Je zarážející, že například Úřad pro národní statistiku shromažďuje pouze údaje o tom, kolik žen má děti.) Jako technický fotograf se začal rekvalifikovat na poradce. Udělal si magisterský titul (jeho diplomová práce se týkala toho, jak touha po otcovství ovlivňuje muže), pak získal finance na doktorát o životě bez otcovství. Na zadní straně časopisu Oldie inzeroval, že hledá muže, kteří by byli ochotni anonymně promluvit o tom, jak by si přáli být otcem („přimět muže, aby o tom mluvili, je téměř nemožné, a to i soukromě“). Patnáct mužů, s nimiž vedl obsáhlé rozhovory, bylo ve věku od 49 do 82 let. Bezdětnými se stali kvůli problémům s plodností, špatnému načasování, nedostatku vhodné partnerky a špatným vztahům. Jednoho muže jeho partnerka odepsala jako „nehodícího se na otce“, jiní muži měli partnerky, jejichž strach z porodu byl tak silný, že se pár rozhodl zůstat bezdětný. „Muži neříkají ‚ztracený‘ nebo ‚ztracený‘, jak by mohly říkat jejich ženské protějšky,“ říká. „Spíše řeknou: ‚Cítím, že můj život je na špatné cestě‘ nebo ‚něco mi chybí‘. A za tím slovíčkem ‚chybí‘ se skrývá celý vesmír myšlenek, pocitů, tužeb, obav a co kdyby.“
Bezdětní muži jsou podle něj vnímáni jako slaboši a objekty hlubokého podezření: „Pokud jako muž nemáte děti, v podstatě tím říkáte, že jste jako reprodukční lidská bytost selhali. Panuje pocit, že jste hrozba, že byste mohl být pedofil a že byste se vůbec neměl pohybovat v blízkosti dětí.“ Myslí si, že výzkum mužské neplodnosti a veřejná diskuse o ní jsou tak skrovné, protože to z mužů dělá slabochy a naše kultura to nedovoluje.
Hadley říká, že předpoklad, že muži mohou mít děti, kdykoli chtějí, ignoruje „sociální hodiny“ – faktor „co dělají vaši vrstevníci“. „Pro muže je to stejně důležité jako biologické hodiny. Ano, existují lidé jako Rod Stewart, kteří mají děti po šedesátce, ale to jsou opravdu výjimky. Muži mi říkali: „Nebylo by správné, abych měl děti, když je mi 50 nebo 60 let. Nechci u školní brány vypadat jako jejich dědeček.“ To je pravda. (Existují samozřejmě také biologické faktory, které mohou ovlivnit rozhodování mužů o tom, kdy se rozhodnou zplodit potomka – s věkem klesá plodnost i u mužů). Hadley, který se do svého výzkumu pustil z osobních důvodů, je v Británii téměř jediný, kdo o této složité a skryté situaci mužů promluvil. Dvojice filmařů se však nyní pokouší crowdfundingově financovat dokumentární film s názvem The Easy Bit, v němž budou muži veřejně hovořit o svých zkušenostech s nedobrovolnou bezdětností a o nedostatku podpory v této oblasti. K dnešnímu dni se jim podařilo vybrat 1 000 liber z cílové částky 10 000 liber.
V době, kdy jí bylo 33 let, měla Lizzie Lowrie (nyní 37) za sebou šest potratů. Byla vdaná za vikáře stážistu a v té době žila v Cambridgi, její společenské prostředí, jak říká, bylo „jako továrna na děti. Bylo to snad nejhorší prostředí pro někoho, kdo nemůže mít děti.“ Jednou se schovala v kůlně na kola, aby se vyhnula manželkám ostatních vikářů a jejich dětem. „Mou největší noční můrou bylo mít takový život; nebýt matkou. Vždycky jsem si představovala, že budu mít děti do pětatřiceti, a jak se ten den blížil, neměla jsem tušení, jak to zvládnout. Nevěděla jsem, jak to přežiju. Nemožnost mít děti je nejtěžší zkušenost mého života. Ušla jsem dlouhou cestu. Teď už vím, že nepotřebuji dítě, abych měla smysluplný život, ale touha mít dítě – ta nikdy nezmizí. Už se za to nestydím tak, jako jsem se styděla na začátku.“
Lowrie a její manžel založili spolu s dalším bezdětným párem blog Saltwater and Honey, protože „na internetu je spousta informací o zkušenostech lidí, ale většina z nich je opravdu neužitečná. Lidé většinou sdílejí svůj příběh, jen když má šťastný konec. Když nemáte šťastný konec, potřebujete vědět, že je tam někdo s vámi v té bolesti.“
Tento rok v liverpoolské katedrále uspořádala spolu s reverendkou Sonyou Dorah večer před Nedělí matek bohoslužbu pro lidi, kteří stejně jako oni nemohli mít biologické děti. Dorahová, která liturgii napsala a která má nyní tři adoptované děti, se v 17 letech nakazila chlamydiemi, když byla znásilněna, což ji učinilo neplodnou. O bohoslužbě říká: „Byl to úžasný den. Je to něco, u čeho si říkáte: proč tohle neexistovalo vždycky? Proč bezdětní lidé nikdy nebyli uznáni? V katedrále bylo asi 80 lidí – mužů i žen – a přemýšlíme o dalších. V roce jsou mezníky, které jsou pro nedobrovolně bezdětné obzvlášť těžké: Vánoce, Valentýn, návrat dětí do školy na začátku školního roku. Existuje také pocit – který je podle mě mylný -, že člověk nepozná lásku, pokud nemá dítě. Znám jiné faráře, kteří jsou bezdětní a nedrží dítě při křtinách, protože je to pro ně příliš bolestné.“
Existuje mnoho desítek důvodů, proč se lidé stávají nedobrovolně bezdětnými. Dayová některé z nich popsala ve svém příspěvku Padesát způsobů, jak nebýt matkou, „ale klidně bych mohla jít až ke stovce,“ říká – na seznamu je například „být svobodná a od třicítky si nedokázat najít vhodný vztah“ nebo „mít poškozené vaječníky chemoterapií“. Je to nejnavštěvovanější stránka na jejích stránkách, spolu s radami, jak reagovat na otázku „Máte děti?“ a téměř komicky nevhodnými reakcemi, které může bezdětnost vyvolat u ostatních lidí: „Všechno se děje z nějakého důvodu,“ je v Top 5, ačkoli Lowrieho učitelka španělštiny se dostala na první místo, když „mi na Facebooku nabídla, že mi odnosí dítě“.
V komentářích na Dayově blogu je patrné, jak často jsou to matky, nikoli otcové nebo jiné bezdětné ženy, kdo nejčastěji vyvolává rozčilení nebo pohoršení mezi lidmi, kteří nemohli mít děti. „Mateřství je téměř jako modla, která je uctívána,“ říká Lowrie. „Mnoho žen, které nemohou mít děti, zjišťuje, že jejich vztahy s kamarádkami a jejich matkami jsou opravdu ovlivněny. Bezdětnost je velmi složitá forma smutku. Ze dne na den je to stále bolestné. Touha mít dítě je stále přítomná. Mám přátele, se kterými si už nejsem blízká, protože všichni mluví jen o dětech nebo o tom, že jsem matka.“ Snaží se je přimět, aby přijaly i ostatní aspekty svého života, protože pokud to neudělají, co to vypovídá o nich nebo o ní? „Určitě je matka víc než jen někdo, kdo má děti? A já jsem víc než někdo, kdo je nemá.“
{{nahoře vlevo}}
{{{dole vlevo}}
{{nahoře vpravo}}
{{dole vpravo}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.