Z hlediska dějin idejí je Voltairovým nejvýznamnějším počinem to, že ve 30. letech 17. století pomohl Francii (a tím i zbytku kontinentu) představit myšlenky Newtona a Locka. Tento úspěch je, jak nedávno ukázal Jonathan Israel, sotva tak radikální, jak se někdy soudí: zmínění angličtí myslitelé sloužili v podstatě jako deistická hráz proti radikálnějším (ateistickým) myšlenkovým proudům spinozistické tradice. Voltairovo deistické přesvědčení, které opakoval po celý svůj život, se mu s přibývajícím věkem a s tím, jak ho stále více trápilo šíření ateismu, jevilo jako stále zastaralejší a defenzivnější. To, že se Voltairovi nepodařilo vytvořit originální filozofii, bylo v jistém smyslu vyváženo jeho záměrným pěstováním filozofie činu; jeho křížové tažení „zdravého rozumu“ proti pověrám a předsudkům a ve prospěch náboženské tolerance bylo jeho největším přínosem k pokroku osvícenství. „Rousseau píše pro psaní,“ prohlásil v dopise z roku 1767, „já píšu, abych jednal.“
Je to tedy Voltairův literární a rétorický přínos osvícenství, který byl skutečně jedinečný. Nezajímal se ani o hudbu (jako Rousseau), ani o umění (jako Diderot), Voltaire byl v podstatě mužem jazyka. Díky síle stylu, obratné volbě literárního žánru a dokonalé manipulaci s knižním trhem našel prostředky, jak popularizovat a propagovat myšlenky, které byly do té doby zpravidla skryté. Rozsah jeho díla je obrovský a zahrnuje prakticky všechny žánry. Ve verších psal ve všech formách – epické básně, ódy, satiry a epištoly, a dokonce i příležitostné a lehké verše; jeho drama, rovněž psané ve verších, zahrnuje komedie i tragédie (ačkoli tragédie se v moderním divadle nedochovaly, mnohé z nich žijí v opeře, jako například Rossiniho Semiramida a Tancredi).
Jsou to především prozaická díla, s nimiž jsou moderní čtenáři obeznámeni, a opět jde o spisy širokého spektra: historie, polemické satiry, pamflety všeho druhu, dialogy, krátké fikce či contes a dopisy skutečné i fiktivní. V tomto výčtu nápadně chybí román, žánr, který Voltaire stejně jako drama v próze považoval za nízký a triviální. Abychom pochopili sílu jeho nechuti k těmto „novým“ žánrům, musíme si uvědomit, že Voltaire byl produktem konce sedmnáctého století, okamžiku sporu mezi starými a moderními, a tato literární debata ovlivňovala jeho estetické názory po celý jeho život. Kontroverzní náboženské a politické názory byly často vyjadřovány v literárních formách (klasická tragédie, veršovaná satira) zdokonalených v sedmnáctém století; „konzervativnost“ těchto forem se zdá, přinejmenším modernímu čtenáři, kompromitovat obsah, i když tento zdánlivý tradicionalismus mohl ve skutečnosti Voltairovi pomoci zakrýt originalitu jeho podniku: je přinejmenším sporné, že v díle, jako je Zaïre (1732), forma klasické tragédie učinila jeho myšlenky náboženské tolerance přijatelnějšími.
I to by však bylo zjednodušení, neboť navzdory zdánlivému literárnímu konzervatismu byl Voltaire ve skutečnosti neúnavným reformátorem a experimentátorem s literárními žánry, inovativním téměř navzdory sobě samému, zejména v oblasti prózy. Ačkoli se nikdy neodvrátil od veršovaného dramatu a filozofické poezie, experimentoval s různými formami historického psaní a vyzkoušel si různé styly beletristické prózy. Především se zdá, že na sklonku své kariéry objevil satirické a polemické využití fragmentu, zejména ve svých abecedních dílech, Dictionnaire philosophique portatif (1764), obsahujícím v prvním vydání 73 článků, a Questions sur l’Encyclopédie (1770-1772). Druhé jmenované dílo, jehož první vydání obsahovalo 423 článků v devíti osmisvazkových svazcích, je rozsáhlým a náročným kompendiem jeho myšlení a patří k Voltairovým neuznaným mistrovským dílům. Když Voltaire zemřel, pracoval na svém třetím „filozofickém“ slovníku L’Opinion en alphabet.
Voltairův ironický, svižný a klamavě jednoduchý styl z něj činí jednoho z největších stylistů francouzského jazyka. Voltaire celý život rád hrál ve svých vlastních hrách a tato záliba v hraní rolí se přenesla do všech jeho spisů. Během své kariéry používal asi 175 různých pseudonymů a jeho tvorba se vyznačuje množstvím různých postav a hlasů. Čtenář je neustále vtahován do dialogu – poznámkou pod čarou, která je v rozporu s textem, nebo jedním hlasem v textu, který polemizuje s jiným. Používání masky je tak neúprosné a přítomnost humoru, ironie a satiry tak všudypřítomná, že čtenář nakonec netuší, kde se nachází „skutečný“ Voltaire. Jeho autobiografických spisů je málo a jsou zcela neprozrazující: jak naznačuje název jeho Commentaire historique sur les Œuvres de l’auteur de la Henriade, jsou to pouze jeho spisy, které tvoří identitu jejich autora.
V podstatě málokdy víme s jistotou, co si Voltaire skutečně myslel nebo čemu věřil; záleželo mu na dopadu toho, co napsal. Velké křížové výpravy v 60. letech 17. století ho naučily oceňovat význam veřejného mínění a při popularizaci tajných myšlenek z počátku století sehrál roli novináře. Možná byl staromódní ve své nostalgii po klasicismu minulého století, ale zcela odpovídal své době v dokonalém pochopení publikačního média. Manipuloval s knižním obchodem, aby dosáhl maximální publicity svých myšlenek, a dobře chápal význam toho, co nazýval „přenosné“. V roce 1766 Voltaire napsal d’Alembertovi: „Dvacet svazků in-folio nikdy nezpůsobí revoluci; je třeba se obávat malých přenosných knih za třicet sous.“
Voltaire byl moderní také ve způsobu, jakým si vymyslel sám sebe tím, že vytvořil veřejný obraz ze svého přijatého jména. Jako patriarcha Ferney se proměnil v instituci, jejíž věhlas sahal do celé Evropy. Jako angažovaný a bojovný intelektuál stál na počátku francouzské tradice, která vzhlížela k Emilu Zolovi a Jeanu-Paulu Sartrovi, a v moderní republikánské Francii stojí jeho jméno jako kulturní ikona, symbol racionalismu a obrany tolerance. Voltaire byl mužem paradoxů: měšťan, který si jako de Voltaire dával aristokratické nároky, ale později se jako prostý Voltaire stal hrdinou revoluce; konzervativec v estetických otázkách, který se v náboženských a politických otázkách jevil jako radikál. Byl to především mistr ironik, který snad více než kterýkoli jiný spisovatel dal osvícenství jeho charakteristický a určující tón hlasu.
– N. E. Cronk