Je snadné pochopit, proč jsou fanoušci baseballu ve Washingtonu zmatení.
Původní tým Washington Senators hrál v Národní lize do roku 1899. Poté se v roce 1901 stali týmem Americké ligy a noví majitelé je nazvali Nationals, aby si je nepletli se starými Senators.
Fanoušci jim však stále říkali Senators, zatímco tým si stále říkal Nationals a všichni ostatní týmu přezdívali „NATS“, i když si nikdo nebyl jistý, zda je to zkratka pro NATionals nebo SeNATors. Až o 50 let později si tým začal oficiálně říkat tak, jak mu celou dobu říkali fanoušci.
K dovršení všeho se tým v roce 1961 přestěhoval do Minnesoty a stal se Twins. Nový klub však zůstal ve Washingtonu a jmenoval se Senators, dokud se tento klub v roce 1972 nepřestěhoval do Texasu a nestal se Rangers a nebyl nahrazen dalším novým washingtonským týmem Nationals, který se po sezóně 2004 přestěhoval z Montrealu.
Chápete to všechno? Tady je to znovu, jen o něco pomaleji a podrobněji: Národní liga provozovala ve Washingtonu franšízu až do roku 1899. Tento tým, nazvaný Senators, se rozpadl a nová Americká liga přijala Washington jako původní franšízové město, když začala hrát v roce 1901. Tento tým, nazvaný Nationals, zahájil 26. dubna 1901 vítězstvím 5:1 proti filadelfským Athletics.
V první dekádě se tým umístil pouze ve druhé lize, nejhůře v roce 1904, kdy dosáhl bilance 38-114. V roce 1904 se tým dostal do druhé ligy, kde skončil na prvním místě. Největší událostí v tomto období byl v roce 1907 debut skutečného zázraku – praváka s nadpozemským talentem jménem Walter Johnson. O 21 let později odešel do důchodu jako pravděpodobně nejlepší nadhazovač v historii hry.
V letech 1912-13 Johnson zažil snad nejlepší sezónu za sebou, jakou kdy nějaký nadhazovač zažil. Přitom vlastnoručně vytáhl Nats poprvé do první divize. V roce 1912 měl bilanci 32-12, ERA 1,39 a 303 strikeoutů. V roce 1913 měl ohromující bilanci 36-7, ERA 1,14 a 243 strikeoutů ve 346 směnách.
V roce 1920 koupil tým Clark Griffith, čímž začala 72letá spolupráce jeho rodiny s klubem. Největšího úspěchu dosáhl, když tým získal v roce 1924 mistrovský titul – jediný triumf washingtonského týmu ve Světové sérii. Bucky Harris hrál na druhé metě a řídil tým, zatímco člen Síně slávy Goose Goslin odběhl 129 doběhů a odpálil 0,344. Svůj podíl na tom měl i Johnson, který v sezóně předvedl hvězdný výkon 23-7 a vedl nadhazovače.
Washington se ve Světové sérii utkal s New York Giants, a to v sedmi zápasech. Poté, co již Johnson nadhazoval ve dvou zápasech, nastoupil na nadhazovací kopec v sedmém zápase za vyrovnaného skóre, s obsazenými metami a bez jediného autu. Dostal se z průšvihu a odstavil Giants, dokud Washington ve 12. směně neudělal vítězný doběh, který zařídil Johnsonův singl.
Washington zopakoval svůj ligový triumf v roce 1925, ale prohrál sérii s Piráty – tentokrát prohrál vedení 3:1 na zápasy. Vyčerpaný Johnson byl v rozhodujícím zápase zbit devíti doběhy. Byla to Johnsonova poslední ochutnávka posezónního baseballu.
Johnson odešel do důchodu po 417 vyhraných zápasech, druhém nejvyšším počtu v historii, za tým, který zřídkakdy skončil v první lize nebo s vítězným rekordem. Jeho kariérní ERA bylo 2,17. V éře, kdy jen málo hráčů, a to dokonce i pálkařů, často odpalovalo, vyautoval tehdejší rekord 3 508 pálkařů. Jeho strikeoutový rekord vydržel 60 let a jeho celkový počet 110 kariérních shutoutů stále trvá.
Po řadě průměrných sezón dovedl Joe Cronin, člen Síně slávy, jako manažer a shortstop tým Nats v roce 1933 k pennantnímu titulu. Hodně mu pomáhal člen Síně slávy Heinie Manush (.336 s 95 RBI). Nats opět prohráli sérii s Giants – tentokrát v pěti zápasech.
Po roce 1933 nastal u Nats dlouhý úpadek. Jen zřídkakdy se dostali do bojů, což vedlo ke zrodu mantry, že „Washington byl první ve válce, první v míru a poslední v Americké lize“. Abychom byli k klubu spravedliví, Nats na tom nebyli zase tak hrozně – v letech 1934-1960 skončili šestkrát poslední.
Neexistence soutěžního týmu, klesající podpora fanoušků, stárnoucí stadion a vábení zelenějších pastvin na horním Středozápadě přesvědčily Griffitha, aby přestěhoval klub do Minnesoty. Washingtonští zákonodárci ho nechtěli pustit, dokud Americká liga nebude souhlasit s přidělením jedné ze svých expanzních franšíz v roce 1961 hlavnímu městu země. Původní Nats odehráli svůj poslední zápas ve Washingtonu 2. října 1960, kdy prohráli 2:1 s Baltimorem. Nová expanzní franšíza, o níž se všichni shodli, že se bude jmenovat Washington Senators, začala hrát v roce 1961.
Mezitím tým, který se nyní jmenoval podle partnerských měst Minneapolis a St Paul, vyhrál svůj první zápas 6:0 na Yankee Stadium. Ale když se k hvězdám Harmonu Killebrewovi a Bobu Allisonovi brzy přidali shortstop Zoilo Versalles a outfielder Tony Oliva, stali se Twins opět úspěšným klubem. V následujících letech se jim podařilo získat nadhazovačské talenty jako Camilo Pascual, Jim Kaat, Jim Perry a Jim „Mudcat“ Grant, což jim zajistilo, že to tak zůstalo po několik let.V roce 1964 skončili Twins na pátém místě, ale už tehdy se objevily náznaky toho, co mělo přijít – Killebrew zaznamenal 49 dister (jeho čtvrtá sezóna s více než 40 homeruny v řadě) a nováček Oliva dosáhl nejlepšího odpalu v lize.323.
Dvojčata vyhrála v roce 1965 pennant, protože Oliva opět vedl ligu s průměrem .321 (jediný hráč, který vyhrál pálkařské tituly ve svých prvních dvou sezónách) a Versailles měl rok MVP. Ironií osudu si Twins vybojovali prapor vítězstvím 2:1 proti novým Washington Senators. V sérii bohaté na nadhozy se Twins v sedmi zápasech poklonili Dodgers.
S Billym Martinem v čele získali Twins v roce 1969 první titul v American League West, k čemuž přispěl Killebrew 49 homeruny a 140 RBI. Martin však po prohraném play-off s Baltimorem odešel. Bill Rigney vedl Twins k přídavku v roce 1970, ale i on prohrál s Orioles. po roce 1974 přišli Twins o Killebrewa a po roce 1976 o Olivu, ale stále měli Roda Carewa, který si se sedmi tituly udělal pálkařskou korunu Americké ligy svým osobním majetkem. Jeho nejpozoruhodnější sezónou byl rok 1977, kdy koketoval s průměrem 0,400 a nakonec skončil na hodnotě 0,388. Po sezóně 1981 Twins opustili útulný Metropolitan Stadium a přestěhovali se do stadionu Hubert Humphrey Metrodome. O dva roky později ukončila rodina Griffithů sedm desetiletí trvající kontrolu nad klubem a prodala ho místnímu podnikateli Carlu Pohladovi.
Bylo třeba, aby relativně neznámý manažer Tom Kelly vychoval novou generaci sluggerů v podobě domácího Kenta Hrbka (34 homerunů a 90 RBI), Kirbyho Pucketta (.332, 28 homerunů a 99 RBI) a Garyho Gaettiho (31 homerunů a 109 doběhů), aby se Twin Cities vrátili do Světové série a v roce 1987 triumfovali v sedmi zápasech proti Cardinals.O čtyři roky později se jim to podařilo zopakovat díky veteránským nadhazovačům v čele se Scottem Ericksonem (20-8) a Jackem Morrisem (18 výher). Morris předvedl v sedmém zápase série výkon pro věky, když po dobu deseti směn vyřadil Braves na sedm odpalů, dokud jeho tým v dolní části desáté směny neskóroval a nevyhrál 1:0.
Tviny zažily těžké časy a osm po sobě jdoucích sezón prohrály až do roku 2001, kdy se vrátily na vrchol své divize. A v roce 2002 se pod pevnou rukou nového manažera Rona Gardenhira a v čele s neohroženým středopolařem Torii Hunterem a nadhazovačem Johanem Santanou (vítěz Cy Young Award v letech 2004 a 2006) stali šampiony divize. Když tito dva později v desetiletí odešli, nová parta hráčů v čele s domácím catcherem Joem Mauerem (tři pálkařské tituly, MVP v roce 2009), prvním baseballistou Justinem Morneauem (MVP v roce 2006) a nadhazovačem Franciscem Lirianem dovedla Twins v letech 2009-2010 k titulům v Centrální divizi.
Tvins také finančně prospělo, že se v roce 2010 přestěhovali zpět ven na hřiště Target Field, kde vytvořili klubový rekord, když turnikety prošlo více než 3,2 milionu fanoušků.