Poprvé po téměř dvaceti letech mluvím se svou bývalou přítelkyní.
Suzanne (není její pravé jméno) je na druhém konci telefonu a je stejně nervózní jako já z tohoto prvního rozhovoru po 18 letech. Naše obavy však rychle mizí, protože vtipkování plyne nenuceně a nenuceně. Tato uklidňující důvěrnost přichází dlouho poté, co se každý z nás oženil s jinými lidmi a má děti, dlouho poté, co se věci v našem vztahu okázale pokazily, dlouho poté, co jsem zmařil jakoukoli šanci, že spolu ještě někdy promluvíme.
Je snadné s ní mluvit. Její hlas je stejně ostrý a sebejistý, jak si ho pamatuji.
„Je mi opravdu líto, že jsem tě vystavila té bolesti a všem těm věcem, které následovaly,“ říká. „Rozhodně to nebyl můj záměr a nevím, jestli jsem to někdy předtím řekla, ale myslím to z celého srdce. Nikdy jsem tě nechtěla vystavit ničemu z toho.“
„I když jsem se kvůli tomu rozchodu trápila, Drew, moc mi na tom záleželo. Cítila jsem se tak strašně,“ říká mi.“
Dva roky jsme spolu chodili a já věřil, že se vezmeme. Pak, na sklonku roku 2001, mi dala kopačky s tím, že nechce být zatížená přítelem, zatímco ona roztáhne křídla a podívá se do světa.
Nikdy jsme se nepohádali tak, že bychom hodili sklo o zeď. Nikdy jsme si nenadávali. Nikdy jsme neudělali nic, čím bychom dosáhli nějakého pocitu uzavření.
O několik měsíců později mi poslala e-mail, že se bude vdávat.
Vztah byl tak dlouho dobrý a konec tak nekonfliktní, tak zdvořilý, že mě její zasnoubení přivedlo do úzkých.
Jak mohla tak rychle odejít, když říkala, že nechce přítele?“
Ta otázka ve mně hlodala, ale nakonec jsem se přes to přenesl.
Teď, po čtyřicítce, jsem se dostal do věku, kdy mě volá siréna minulosti. Vím, že jsem požehnaný. Svou ženu znám patnáct let a jedenáct let jsme manželé. Mám dvě děti a užívám si hektického a naplňujícího života.
Ale přemýšlel jsem, co se stalo.
„Nostalgie je opravdu mocná,“ říká Zach Brittle, manželský terapeut z Gottmanova institutu v Seattlu a moderátor podcastu Marriage Therapy Radio. „Když jste mladí nebo mladší a navazujete s lidmi smysluplné vztahy, něco to s vámi udělá. Něco to udělá s vaší duší, něco to udělá s vaší myslí, s vaším srdcem.“
„Touha chtít se znovu spojit, touha chtít se vrátit do jiného období, touha vzpomínat? To je v pořádku,“ řekla Brittleová, autorka knihy „Deník manželské terapie“, v rozhovoru pro TODAY.
Po rozchodu
Zahalil mě závoj pochybností a sebenenávisti. Můj názor na ni se propadl někam mezi robocall a kořenové kanálky.
Náš vztah byl zdravý – ona byla společenský jin k mému společensky neohrabanému jangu. Byli jsme dva dvacátníci z podobného prostředí, kteří se chtěli prosadit ve světě. Okamžitě jsme si padli do oka, proplouvali jsme tím obdobím života, kdy jste dospělí, ale skutečné povinnosti se ještě neobjevily a budoucnost představovala nekonečné možnosti, které jsme si představovali, rozprostřené jako hvězdy na letní obloze.
Objevily se však náznaky problémů. Toužila se dostat z toho, čemu říkala rutina.
Poté, co mi Suzanne řekla o svém zasnoubení, jsme si vyměnili několik e-mailů, které skončily tím, že jsem jí řekl, jak jsem zmatený a že bychom neměli zůstávat v kontaktu, i když jsem si toho tolik toužil říct.
„Když mě odřízli, byla jsem tak zdrcená,“ říká mi teď, téměř dvacet let po tom posledním e-mailu. „Nedělám si legraci, když říkám, že jsi mě strašil ve snech. Měla bych úplně normální sen a pak bys tam byl ty, naštvaný na mě a naštvaný na mě a já jsem hrozný člověk.“
„Nenáviděla jsem, že jsi mě tak nenáviděl,“ dodává.“
Její nový snoubenec byl příbuzný manžela její sestry a seznámili se v době sestřiny svatby. Byl jsem tam taky, pár dní před rozchodem.
Zasnoubení mě přimělo pochybovat o její upřímnosti. Byl jsem ponížený, že jsem byl svědkem těch prvních jisker, cítil jsem se jako poznámka pod čarou v příběhu lásky někoho jiného.
Pro Suzanne však byla rutina skutečná. V jejích očích jsme se od sebe vzdalovali a k rozchodu nedošlo z rozmaru. Litovala některých chyb a rozchod pro ni byl těžký, i když se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí.
„Trápila jsem se, když jsem na tebe a na tu situaci myslela, ale můj život se stal velmi úžasným v tom, co jsem dělala a jaká dobrodružství jsem prožívala. Ale pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, říkala jsem si: „Neee!“
Zavírám smyčku
Její snoubenec je nyní jejím sedmnáctiletým manželem a otcem jejich tří dětí. Ale i ona pocítila tah nostalgie.
„Mluvila jsem s jinými kamarádkami, které se o bývalé nikdy nezajímaly a nezajímají, a já bych se o ně zajímala vždycky,“ říká. „Vždycky jsem se o tebe zajímala a doufala, že se ti daří skvěle.“
Jakákoli nevraživost, která existovala, je dávno pryč a oba opakovaně říkáme, že nás baví spolu znovu mluvit, i když se zvedají hlasy, protože nesouhlasíme s tím, jak zvládla rozchod.
Nakonec je to jedno, protože už není nic v sázce. Když ale končíme, Suzanne mi vyčítá, že jsem si vytvořil fikci, že náš vztah pro ni nic neznamenal, protože se tak rychle posunul dál.
„Čas, kdy jsme byli spolu, jsem vždycky považoval za pozitivní,“ říká. „Za ty roky sis vymyslela, že jsi mi byla ukradená a že jsem celé to období svého života nenáviděla.“
Je to napjatá chvíle, když jí vysvětluji, že jsem si připadal jako blázen, když jsem se stal vedlejší postavou v jejím příběhu.
„Dlouho jsem náš vztah definoval podle toho, jak skončil,“ říkám jí. „Ale teď se na něj dívám v kontextu toho, co se v té době v mém životě dělo, a ty jsi byl jeho velkou součástí.“
Ten časový úsek pro ni také něco znamená. „Definovalo mě,“ říká a právě tady mě zaplaví vlna uznání. Tak dlouho jsem si myslela, že konec znamená, že na mně nikdy nezáleží, zatímco ve skutečnosti jsem vždycky záleželo.“
Životní zkušenost nám umožňuje dívat se nyní na minulost s údivem místo s nelibostí. Se svou ženou jsem našel radost a Suzanne mi přestala chybět.
Co mi nepřestalo chybět, bylo období mého života, které symbolizovala: objevení toho, co jsem chtěl dělat, zábava jít za tím a příslib mládí, který plně pochopíte až s věkem.
„Je v tom něco, že se chceme cítit znovu mladí,“ říká Brittle o rozhovorech s lidmi z naší minulosti, když stárneme. „Možná je v tom nějaký vyšší incident, že se chceš vrátit k tomu mladšímu, svěžejšímu, modernějšímu.“
Suzanne a já se známe tak dobře, a přitom skoro vůbec. Čas nemusel nutně zahojit ránu, stejně jako nám pomohl uvědomit si, že máme štěstí, že jsme se poznali. Zatímco ona pokračovala v nádherném životě a naplňující kariéře, překvapuje mě, že v průběhu let přemýšlela o tom, že by mě kontaktovala.
Rozchod a to, co následovalo, nás pronásledovalo různými způsoby, ale vedlo to k životům, které teď každý z nás má.
„Oba jsme pro sebe hodně znamenali. A myslím, že to je opravdu uspokojující,“ říká Suzanne.
Nakonec náš hovor končí, ani jeden z nás přesně neví, co bude dál. Nadhazujeme větu, že se někdy sejdeme s našimi manželi, přičemž ani jednomu z nich nevadí, že bychom uzavřeli smyčku. Je to věc, kterou řeknete a která v tu chvíli zní tak upřímně, ale s největší pravděpodobností se neuskuteční.
Rozloučíme se a já vejdu do kuchyně. Moje žena a děti jedí a já jsem prošvihl začátek večeře. Sedám si, protože nechci zmeškat konec.