Novější výzkumy
Nejnovější studie u kardiaků spíše popírají souvislost mezi beta-blokátory a depresí – nebo dokonce v některých případech prokázaly menší depresi u osob užívajících beta-blokátory. Van Melle a jeho kolegové se pokusili vyhodnotit vztah mezi betablokátory a depresí pomocí validovaného skóre deprese v multicentrické prospektivní studii konkrétně u pacientů s infarktem, kteří užívali nebo neužívali betablokátory. Pacienti, kteří při propuštění neužívali betablokátor (n = 127), byli porovnáváni s pacienty, kteří při propuštění betablokátor užívali (n = 254), pomocí Beckova inventáře deprese (BDI).
Z předepsaných betablokátorů byl metoprolol předepsán v 77 % případů a hydrofilní betablokátor byl použit pouze v 7 % případů. Celkově se skóre BDI mezi skupinami po 3 měsících, 6 měsících a 12 měsících významně nelišilo. Při kontrole výchozích depresivních symptomů došlo ve skutečnosti ke snížení skóre BDI ve skupině s betablokátory ve srovnání se skupinou bez betablokátorů po 3 měsících. Autoři dospěli k závěru, že betablokátory nejsou spojeny s nárůstem deprese v prvním roce po infarktu.
Studie Battese a kolegů hodnotila depresi u pacientů užívajících betablokátory po perkutánní koronární intervenci (PCI) pomocí škály Hospital Anxiety and Depression Scale. Dvanáct měsíců po PCI zjistili 49% snížení rizika depresivních příznaků při užívání beta-blokátorů. Léčba nízkými dávkami vedla k 36% snížení rizika a léčba vysokými dávkami vedla k 58% snížení rizika depresivních příznaků.
Metaanalýza 15 studií u více než 35 000 pacientů s infarktem, KV nebo hypertenzí nezjistila žádné významné roční zvýšení rizika depresivních příznaků při léčbě beta-blokátory.
Nejnověji se Ringoir a kolegové zabývali depresí a užíváním lipofilních beta-blokátorů u starších pacientů s hypertenzí bez anamnézy infarktu myokardu nebo KV (doba trvání nebyla specifikována). Tato průřezová studie použila k hodnocení depresivních příznaků u 573 pacientů ve věku 60-85 let dotazník Patient Health Questionnaire 9 (PHQ-9) s devíti otázkami, který si sami vyplnili. Pro závažnou depresi svědčí skóre PHQ-9 ≥ 9.
Dvaceti devět procent pacientů užívalo lipofilní beta-blokátory (metoprolol, propranolol, bisoprolol, pindolol, karvedilol nebo nebivolol), z nichž 79 % užívalo metoprolol. Za srovnávací skupinu byla považována skupina „bez beta-blokátorů“ (z níž 13 pacientů užívalo hydrofilní beta-blokátory: atenolol, celiprolol nebo sotalol). Skóre PHQ-9 0 bylo častější ve skupině bez beta-blokátorů (46 %) než ve skupině s lipofilními beta-blokátory (35 %), zatímco skóre 4-9 bylo častější ve skupině s lipofilními beta-blokátory (25 %) než ve skupině bez beta-blokátorů (14 %). Upravená analýza ukázala, že užívání lipofilních betablokátorů bylo významně a nezávisle spojeno s depresí. Autoři nepozorovali vztah mezi dávkou a odpovědí.
Zkoumající dospěli k závěru, že pacienti užívající lipofilní beta-blokátory měli v dotazníku PHQ-9 skóre svědčící pro mírnou depresi ve srovnání s uživateli, kteří beta-blokátory neužívali. Poznamenali, že užívání benzodiazepinů bylo potenciálním matoucím faktorem a průřezový design neumožňuje určit příčinu a následek. Poukazují také na to, že únava, známý nežádoucí účinek beta-blokátorů, je hodnocena v 1 z otázek PHQ-9, což mohlo ovlivnit zjištění. Vzhledem k omezením studie nelze tato zjištění extrapolovat na jiné populace užívající betablokátory.
Jiný přístup k hodnocení souvislosti deprese s beta-blokátory zvolili Barron a kol. Přezkoumali 33 nežádoucích účinků beta-blokátorů, včetně deprese, které byly hlášeny pacienty a lékaři ve 13 dvojitě zaslepených, randomizovaných, placebem kontrolovaných studiích VF. Autoři hodnotili podíl pacientů v jednotlivých skupinách, u nichž se nežádoucí účinky vyskytly.
U 21 z 33 nežádoucích účinků nebyla zjištěna žádná významnost mezi skupinami. Pět nežádoucích účinků (únava, hypotenze, hyperglykémie, závratě a bradykardie) bylo spojeno s beta-blokátory. Deprese však byla ve skutečnosti méně častá ve skupině s betablokátory (u selektivních i neselektivních betablokátorů) než ve skupině s placebem.