Výstup smyslových orgánů je nejprve přijímán thalamem. Část podnětů z thalamu jde přímo do amygdaly neboli „emočního/iracionálního mozku“, zatímco jiné části jsou posílány do neokortexu neboli „myslícího/racionálního mozku“. Pokud amygdala vnímá shodu s podnětem, tj. pokud záznam zkušeností v hipokampu říká amygdale, že se jedná o situaci boje, útěku nebo zmrazení, pak amygdala spustí osu HPA (hypothalmicko-hypofyzární-adrenální) a unese racionální mozek. Tato emoční mozková aktivita zpracovává informace o milisekundy dříve než racionální mozek, takže v případě zápasu amygdala jedná dříve, než může obdržet případný pokyn od neokortexu. Pokud však amygdala nenajde žádnou shodu přijatého podnětu s jí zaznamenanými ohrožujícími situacemi, pak jedná podle pokynů přijatých z neokortexu. Když amygdala vnímá ohrožení, může vést daného člověka k iracionální a destruktivní reakci.
Goleman uvádí, že emoce „nás nutí věnovat pozornost právě teď – je to naléhavé – a dává nám okamžitý akční plán, aniž bychom museli dvakrát přemýšlet. Emocionální složka se vyvinula velmi brzy: To sežeru já, nebo to sežere mě?“. Emocionální reakce „může v případě ohrožení během milisekundy převzít vládu nad zbytkem mozku.“ Únos amygdaly vykazuje tři znaky: silnou emocionální reakci, náhlý nástup a uvědomění si po epizodě, pokud byla reakce nepřiměřená.
Goleman později zdůraznil, že „sebeovládání je klíčové… když čelíme někomu, kdo je v záchvatu únosu amygdaly“, abychom se vyhnuli doplňujícímu únosu – ať už v pracovních situacích, nebo v soukromém životě. Tak například „jednou z klíčových manželských kompetencí je, aby se partneři naučili uklidňovat své vlastní rozrušené pocity… nic se nevyřeší pozitivně, když je manžel nebo manželka uprostřed emočního únosu“. Nebezpečí spočívá v tom, že „když se náš partner stane v podstatě naším nepřítelem, jsme v zajetí ‚únosu amygdaly‘, kdy naše emoční paměť, uložená v limbickém centru mozku, řídí naše reakce bez využití logiky nebo rozumu… což způsobuje, že naše tělo přechází do reakce ‚bojuj nebo uteč‘.“
.